Už je pozdě...

EmBee

"Za deset minut ať už jsi tady," sykne na mě otec, naštěstí jen přes sluchátko. Vím, že už jsem měla být dávno na tetiný svatbě, ale mě prostě všecko trvá. Takže za své zpoždění vlastně nemůžu. A svatba začíná stejnak až za půl hoďky. Vážně netuším, co všichni tak straší. Hupsnu do svých bílých balerínek, které skvěle ladí k mým bílým šatům a utíkám ke svému autu. Jak na potvoru se však můj miláček rozhodl stávkovat a nechtěl nastartovat.
Naštvaně jsem vylezla z auta a přemýšlela, co dál. Jak mi tak procházel čas pod rukami, kopla jsem rozzuřeně do předního kola. Blbý nápad, docházel mi čas, já si k tomu ukopla palec a udělala si nepěknou šmouhu na
špičce balerínek.
Nakonec jsem se rozhodla, že poběžím přes celý Huntington Beach v bílých šatech a v balerínkách jak nevěsta na útěku. No, nic jinýho mi nezbývalo.
Rozběhla jsem se směrem ke kostelu, ale po pár ulicích už jsem měla dost. Přece jenom v těsných šatičkách a v těhle pitomých botech se neutíká zrovna nejlíp. Snažila jsem se alespoň jít a přitom nabrat trochu vzduchu do plic, když kolem mě projel nějaký debil na motorce.
"Ty idiote!" Zařvala jsem na něj, myslela jsem, že dostanu infarkt.
"Nino!" Zařval na mě ten debil z motorky, když se zastavil deset metrů přede mnou. Tak ono to ví ještě k tomu moje jméno jo?
"Wesley?" Spadla mi brada až na zem, když jsem došla blíž, abych mu řekla pár nehezkých slov, a rozpoznala kluka, který se mi líbil snad už od školky.
"Kam valíš nechceš svést?"
"No to určitě, stačí, že si mě před chvílí málem zabil,"
"Bude se ti to líbit, tak sedej," hodil mi helmu, aniž by čekal na odpověď a nasadil si tu svoji. Byla jsem sice vyděšená jak malý dítě, ale kdo by mu odolal. Nasadila jsem si helmu a přemýšlela, jak si na tu motorku mám vůbec sednout.
"Tak sedej, ne?" Ozvalo se z pod helmy téměr neslyšně. Zpanikařila jsem a sedla si obkročmo na motorku. No jelikož jsem měla šaty, nebyl to zrovna nejlepší nápad.
"Chytni se, jinak slítneš," zamumlal a otočil se na mě.
"No jasně," zazmatkovala jsem znova. Čeho se mám sakra chytnout? Nakonec jsem se chytla za sebou za konec sedadla.
"Nino?!" Ozvalo se opět zepředu.
"Co?" Nechápala jsem.
Wesley se smíchrm chytl moje ruce a obtočil si je kolem pasu.
"Takhle se to dělá," zamlulal naposledy a my se rozjeli přes celý město až před kostel. No ráda bych řekla, že jsem si jízdu užila, ale ne. Volánky na mé sukni nabrali nepěkně šedivou barvu a vlasy jsem měla splhlý díky té "super" helmě.
"No díky za svezení," poděkovala jsem mu ze slušnosti a odkráčela, co nejrychleji pryč. Než jsem jsem stihla najít své rodiče, museli mě všichni alespoň pětkrám zdrbat.
"Promiň tati, lehlo mi auto," vysvětlila jsem mu svůj pozdní příchod, ale máma vypadala jakože brzo omdlí.
"Co to máš prosímtě na sobě," zhrozila se a odtáhla mě ihned na záchody, kde mi strhla volánky. Takže jsem na sobě měla jen obyčejné upnuté mini šaty, a balerínky mi vyčistila do bíla ubrouskem. Párkrát jsem si stihla prohrábnout vlasy, než mě máma zase tahala zpátky k tátovi. Tentokrát zde ale nestál sám. Naproti němu stál chlapík celkem vysoké postavy v obleku. Když jsme přistoupili blíž, spatřila známou tvář za ním. Nervózně si šlapal po vyleštěných špičkách bot, vypadal tak ú....
"Nino tohle je Will, tvůj budoucí strejda a jeho syn Wesley," vyrušil mě táta z rozplývání se. Počkat cože to právě řekl?! Wesley je můj bratranec?
"Což znamená, že je tvůj bratranec," dodal táta jako by mi četl myšlenky. Podala jsem Willovi ruku na pozdrav a na Wese se jen nejistě pousmála.
Asi se divíte jak to, že jsem o tom dřív nevěděla, ale vždy, když bylo rodinné setkání nebo oslavy, byla jsem někde pryč na závodech.
Kéž bych byla i teď.

"To už je tolik hodin?!" zhrozil se táta při pohledu na hodinky a popostrčil mě směrem k lavicím.
"Uvidíme se potom kámo," poplácal ještě Willa a odešli jsme si i s mámou sednout.
Chvíli po tom začal obřad. Do kostela vešla má teta Anna v nádherných šatech posetých diamantovými kamínky na hrudníku. Vypadala nádherně, jak princezna. Moji pozornost však neustále strhoval člověk stojící za Willem, Wesley. Byl tak sladkej, když byl nervózní.
"JE TO TVŮJ BRATRANEC NINO!" opakovala jsem si neustále, ale bylo to prd platné.

"Víš co je na tom všem nejhorší?" ozval se za mnou najednou nějaký hlas, nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že je to Wesley. Stála jsem na kraji skály, zírala na krásný výhled na noční město a za sebou nechala celou tu veselku.
"Co?" poprvé jsem se na něj podívala od konce obřadu, kdy jsem jela s ostatními holkami pomoct ještě s připravováním oslavy. Náhle jsem ucítila jeho ruce na bocích a jeho dech na tváři. Byla jsem tak zaskočená, že jsem nebyla schopná nic udělat, ale ani jsem nechtěla. Jeho plné rty se vpily do mých. Byl to nepopsatelný pocit, i když polibek netrval tak dlouho.
"Nejhorší na tom je, že to byl první a taky poslední polibek, který jsem dal nádherný holce, ke který jsem choval city už od školky, protože je to teď má sestřenice," zíral mi celou dobu do očí a přitom mi drtil ruce v těch jeho. Chvíli mi trvalo než mi všechna jeho slova zapadla do sebe, ale když mi konečně došlo, co mi řekl, vrhla jsem se mu kolem krku a ani se nesnažila zadržet slzy drásající se ven.
"Škoda, že už je pozdě... bratranče," zamumlala jsem mu do ramene, i když poslední slovo se mi nevyslovovalo zrovna nejlíp.

Tak dneska jsem to konečně dopsala :D mám to rozepsaný snad už měsíc o.O jsem to ale strašná osoba... doufám, že se to líbí :) → komentík a lajk? :3 :D

EmBee♥