"Přijedu hned, jak to bude možný, dobře?" připomene mi naposledy Lori na letišti a já jenom kývnu. Poslední týden na rozdíl od toho před ním uběhl šíleně rychle. Prohlídka u doktora, jestli to všechno nebyl jenom planý poplach, byla následována hledáním většího bytu, domlouváním speciálního studijního plánu na posledních pár měsíců na škole, kam mě sotva vzali... Prostě šílený. Vlastně jsem docela ráda, že už odlétáme a zbytek potřebných věcí zařídí Lori sama. Bylo to únavné, ale nemohla jsem ji v tom nechat samotnou, ostatně, všechno se to děje jenom kvůli mně.
"Tak už pojď, nemůžu se dočkat!" Zatahá mě Sab za rukáv a já protočím oči.
Jo, taky mám Drewa ráda, ale ona už je ním snad úplně posedlá, poslední týden nemluvila o ničem jiném. Kdybych se tolik nezaobírala blízkou budoucností, asi jí něco řeknu pěkně od plic. Takhle ale nemyslím na nic jinýho, než na to malý stvoření, co ve mně roste.
"Půjčíš mi v letadle notebook?" zeptám se jí, když naposledy zamáváme Lori a najednou jsme na celou cestu úplně sami. Trochu se bojím, se Sab jsem sama ještě necestovala. Minulý měsíc, když jsem letěla sem do New Yorku, s námi byl i Drew. A navíc jsem byla většinu letu mimo kvůli... tomu. Pořád ještě to nedokážu říct... Znásilnění, zamumlám si potichu a po zádech mi přejede mráz. Znásilnění, znásilnění, znásilnění, opakuju si pořád dokola a vleču se za Sab.
Nosím v sobě produkt znásilnění. To dítě má padesát procent genů toho hajzla. Tak proč mi ani trochu nevadí? Nejsem divná? Podvědomě si šáhnu na zatím ploché břicho a povzdechnu si. Ani ne tak kvůli tomu miminku, ale kvůli faktu, který jsem si za minulých pár dní uvědomila víc než několikrát. Vždyť já pro něj nemám tátu.
"Kamalo!" luskne mi Sab před obličejem až sebou cuknu a ona se na mě usměje.
"Byla jsi úplně mimo." Zavrtí nade mnou hlavou, ale dál to nekomentuje. Asi tuší, jaké myšlenky se mi v ní honí, ale ani za mák si to nedokáže představit.
"Tak promiň, co jsi chtěla?" Snažím se na sobě nedat nic znát, ale asi se mi to moc nedaří. Ostatně, patnáctiletá, znásilněná a těhotná holka se tvářit šťastně nemá v popisu práce, ne?
"Ptala jsem se tě, na co prosimtě potřebuješ notebook?" Zasměje se Sab, protože dobře ví, jak na tom ohledně práce s elektrickými vynajítky.
"Chtěla bych napsat Lukovi, pomůžeš mi?" zeptám se jí a ona hned zvážní. Ví, jak mi domov, rodina i Luke chybí, a proto bez váhání kývne.
"Stejně ti od něj myslím přišel včera mail, něco spolu sesmolíme." Mrkne na mě a já se na ni vděčně usměju. Možná, že je trochu otravná, když pořád mluví o Drewovi, dělá si ze mě legraci, když ani neumím zapnout počítač, nebo se prostě chová zvláštně, ale i tak ji mám strašně ráda a je jako moje sestra. Tím spíš, že žádnou nemám.
"Mám tě ráda, víš to viď?" zeptám se jí z ničeho nic a ona překvapeně vykulí oči.
"No vím to, ale proč mi to říkáš právě teď?" Podívá se na hodinky a potom na dveře terminálu, kterým za chvilku nastoupíme do letadla.
"Abys to věděla." Pokrčím rameny a ona se usměje.
"Já tě mám taky ráda, sestřičko," osloví mě něžně a cvrkne mě do nosu. Nahnu se k ní, abych ji mohla obejmout a ona po krátkém zaváhání mé objetí přijme. Vím, že objímání nemá ráda, a tak ji chci naschvál poškádlit tím, že jí přejedu dlaněmi po celé délce jejich zad. V tu ránu vyskočí jako čertík z krabičky a ostře se na mě podívá.
"Tohle už prosím nikdy nedělej," řekne a odejde ke dveřím, které nás za chvíli vezmou do jiného světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee