"Co je?" Zívne kluk, když stáhne okénko a mně se tak naskytne pohled na jeho úžasně vypracované břicho poseto několika tetováními. Když si všimne mého pohledu, povytáhne obočíi a ukáže mi řadu zubů v dokonalém americkém úsměvu. Zrudnu a schovám se víc za tátu. Kluk se ušklíbne a zaměří pohled na mého otce.
"Nemůžete s tím uhnout?" zeptá se táta tónem, který nepovoluje jinou odpověď než: "Ano pane, hned."
Kluk se ale znovu zasměje a beze slov zavrtí hlavou. Cítím, jak se táta celý napne a zpoza jeho zad na toho kluka vykulím oči. Táta není zvyklý, že mu někdo odmlouvá. Kluk se zase jen zasměje a vyleze z auta. Má na sobě jenom modré šortky. Do prdele.
"Milý pane, nemůžu s tím nikam odjet, protože tu čekám na svoji rodinu a jestli s tím máte nějakej problém, tak si to můžete objet po té druhé cestě, ale upozorňuju vás, že na jejím konci jsou lidi." Podívá se mu zpříma do očí a já se usměju. Má odvahu, to se musí nechat.
"Kolik lidí?" zeptá se táta a rychle si obhlídne cestu, která je kousek od nás a vede na opačnou stranu lesa.
"No, asi jsem se nevyjádřil přesně. Nejsou tam lidi v pravém slova smyslu," upřesní kluk a já zblednu. Pořád tomu tak nějak nemůžu uvěřit. Jak můžou lidi jíst lidi?
"Sakra," uleví si táta a kluk kývne. "Líp bych to nevyjádřil, pane." Odsouhlasí mu jeho názor a jeho slyšitelný důraz na slově "pane" mě přinutí k úsměvu, který mi kluk ochotně opětuje.
"Vidím, že máte rodinu, nechcete se k nám přidat?" přijde poté s nabídkou, která mi vyrazí dech a tak se rychle podívám na tátu. Očividně je na tom stejně jako já.
"Já... nevím, nepřemýšlel jsem, že bychom se k někomu přidali." Zarazí se, ale je vidět, že se mu ten nápad vlastně docela i líbí. Je na to zvyklý i od mariňáků - víc lidí, větší šance na obranu.
"A kam jedete?" zeptá se nalomeně a já se usměju. Když mi život nedává moc důvodů k úsměvu kvůli pravděpodobné apokalypse, aspoň mi do něho vloží pohled na sexy svalovce.
"Někam do hor, daleko od civilizace, ale blízko k zásobám jídla a vody, pane." Přidá kluk na konci zase to oslovení a mrkne na mě. Bože, musí mu být minimálně dvacet. Táta se ohlídne na mámu, která sedí v autě a hraje si s Laurou. Will stále kouká někam do blba.
"Počkej, zeptám se manželky," odpoví mu už úplně nalomený táta a udělá pár kroků zpátky, aby se mohl dohodnout s mámou. Už předem mu ale musí být jasný, že konečné rozhodnutí bude jen a jen na něm. Chvilku si o něčem povídají a nakonec máma pokrčí rameny. Je rozhodnuto.
"Dobrá, jestli s tím bude souhlasit zbytek tvé rodiny, přidáme se," oznámí táta klukovi a ten kývne k cestě, po které jsme sem přijeli.
"Můžete se jich zeptat rovnou, už jedou," oznámí nám a my se otočíme. Uvidíme jeden podobný jeep jako máme my a jedno sportovní auto. Ze sportovního auta vystoupí dva dospělí, muž a žena s padesátkou na krku a rozběhnou se ke klukovi. Žena ho obejme. Asi máma.
"Díky bohu, jsi v pořádku," oddechne si a kluk se ušklíbne, jako by od něj nikdo nečekal nic jinýho.
"Čau brácho, jak je?" přijde k nám i osazenstvo druhého auta. Dva kluci, oba o něco starší než já, sympatická blondýnka držící v náručí malého chlapečka a kluk, držící ji okolo pasu. Asi manžel.
"Počkat, ale kde jsou naši?" zarazí se kluk, když se přivítá se všemi příchozími a zmateně se rozhlídne. Asi to nejsou jeho rodiče.
"Nepřijeli na domluvené místo, Drew, nemohli jsme čekat déle... je mi to líto." Starší muž ho poplácá po zádech a klukovi se v očích objeví slzy.
"Nemáme ani Breezie." Oznámí mu také se slzami v očích ten nejmladší kluk a všichni jsou chvilku zticha. Já se pootočím a také utřu slzy. Celou noc jsem se snažila dovolat nejlepší kamarádce, ale nad ránem jsem to vzdala. Stejně se s tím nedokážu smířit.
"Tak pojedem?" řekne překvapivě silně Drew a hodí paží k mému tátovi. Ten to pochopí jako výzvu.
"Jsem seržant Joseph Lanthern, já i moje rodina bychom se k vám rádi přidali, jestli to bude možné."
Tak, po delší době další díl... snad se líbí :)
PS: Another shameless promo: How to fangirl properly
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee