My Princess

EmBee

"No tak princezno! Kam to utíkáte? Ještě jste si nevyzkoušela svatební šaty," hulákal z místnosti princ z vedlejšího království, který si měl princeznu brzy vzít. To co bylo před dávnými lety se nezměnilo ani teď. Ženicha princezně vybírali podle toho jak bylo velké jeho království.
Charlotte se však ani neotočila a utíkala dál ze zámku. Ve svých dlouhých plavých šatech se proplétala mezi stromy a vypadala jako víla. Věděla, že se musí dostat, co nejdál. Neměla moc času, bylo jasné, že ji nechá Christian brzo hledat. Na kraji lesa narazila na polorozpadlou chaloupku. Pod oknem seděla stará stařenka, která ihned jak spatřila Charlotte padla na kolena.

"Veličenstvo," i přesto, že nebyla zrovna v nejlepších letech, návštěva jejího Veličenstva pro ni znamenalo vše.
"Vstaňte, prosím," prosila Charlotte stařenku a pomohla ji zpátky na nohy.
"Jak se dostanu, co nejrychleji z království?" vyhrkla ihned a pro jistotu se ohlížela zda ji někdo nesleduje.
"Ale Veličenstvo-"
"Prosím stařenko," chytla starou ženu za ruce a prosebně ji zírala do očí.
"… a pak podél řeky," pověděla ji stařenka cestu. Charlotte se okamžitě zvedla a ještě než se vydala na cestu, sundala si svůj zlatý zásnubní prstýnek a vložila ho ženě do dlaní.
"Kupte si za něj něco pěkného, a děkuji," zavolala Charlotte na stařenu a utíkala pryč. Utíkala několik dní a nocí a obdarovávala místní lidi svými šperky, za jejich pomoc. Když přešla přes hrozivé vrcholky hor, rozprostřel se před ní nádherný výhled na město.

Procházela se po ulicích ve svých šatech, které byli špinavé od bláta, vlasy měla rozcuchané a slepené potem a střevíce měla prošlapané a děravé. Všichni se po ní otáčeli a něco si navzájem šeptali, ale Charlotte to vůbec nebralo, byla venku, volná, pryč od toho slizkého prince Christiana. Byla šťastná, protože ji tu nikdo neznal, nikdo ji na každém kroku nepadal k nohám a nesnažil se získat její pozornost, nebo se před ní předvádět. Charlotte si unaveně sedla do hladkého písku a sledovala jak ostatní dovádějí ve vodě, podle ní, se srandovníma deskama. Hrozně ji to fascinovalo jelikož nikdy nic takového nezažila, ještě aby jo, když byla zavřená 17 let na zámku.
"Na co si hraješ? Na princeznu? Nejsi na to už stará?" kecl sebou vedle ní neznámý mladík, mokrý jak pes, s deskou pod paží a pobaveně se na ni koukal.
"Já jsem princezna," podívala se na mladíka se zvednutým obočím.
"Hahah, jseš fakt dobrá," smál se na celé kolo, ale Charlotte to velmi naštvalo.
"Jsem Charlotte, princezna z Arrowheadského království, utekla jsem protože se nechci vdát za toho slizkého prince Christiana," řekla zcela vážně.
"Já jsem princ Wesley, z Huntington Beachského království. Moc mě těší Charlotte," řekl žertovně, chytl Charlotte za ruku a políbil ji na hřbet ruky.
"Ty nejsi princ, nikdy jsem o tomto království neslyšela," lámala si hlavu, zda vůbec takové království existuje, ale na nic nepřišla.
"A ty už nejsi malá, abys sis hrála na princeznu," zasmál se a ukázal nádherně zářivý úsměv, ze kterého se Charlotte zamotala hlava.

"Ale-"
"Pojď Char, někoho ti představím,"chytl ji za ruce, vytáhl ji na nohy a tahal ji přímo k vodě.
"Počkej, vždyť-" 

"Drew, Keatsi!"
"Co je? Kdo to je?" objevil se nějaký mladík s velmi vypracovaným tělem s deskou pod paží, a zvědavě si Charlotte prohlížel.
"Charlotte, prin-" chtěla se Char představit.
"Tohle je Charlotte, ještě furt si hraje na princezny, ale musím říct, že ji to jde fakt dobře," zasmál se Wesley a sním i ten svalovec, jediný, kdo se nesmál byl menší klučina stojící vedle svalovce a Charlotte samozřejmě. Ta zřejmě pochopila, že pokud tu bude tvrdit, že je princezna nikdo ji stejně neuvěří.

Bylo to pro ni ze začátku těžké, zbavit se všech těch etiket, které musela dodržovat, ale časem si zvykla a chovala se normálně jako obyčejný teenager.

"Je to všechno pravda?" zeptal se jednou Keaton, nejmladší z kluků, když se šli s Char projít na pláž při západu slunce ruku v ruce.
"Co tím myslíš?" zeptala se Char a přitom sledovala nádherné barvy, lesknoucí se na hladině.

"To, že jsi princezna," zašeptal Keats. Charlotte jen pokrčila rameny. Nechtěla toto téma dále probírat, protože milovala to, že mohla být obyčejný teenager, že mohla trávit čas s člověkem, kterého z celého srdce miluje. A navíc by ji stejně nikdo nevěřil.
"Jen chci, abys věděla, že ti věřím," usmál se na ni, jak to vždy dělal a jeho rty poprvé ochutnaly ty Charlottiny. Když se po chvíli jejich rty odtrhli od sebe, opřeli se o čelo a Keats ještě něco zašeptal něž se jeho rty opět spojily s Charlottinými.
"Miluji tě, má princezno," 

Je to divný :D ale tak když už jsem něco spatlala tak byla škoda to sem nedát :D