"A-ahoj," vykoktám a ten s hezčíma očima, zřejmě Keaton se na mě zářivě usměje a podá mi ruku. Váhavě ji přijmu a stisknu. Na tenhle zvyk vyspělého světa jsem si ještě tak úplně nezvykla. Prostě řeknu své jméno a jdu dál, na co tisknout ruku?
"Jsem rád, že tě konečně poznávám, Drew o tobě hodně vyprávěl," vypustí z pusy obyčejnou zdvořilostní frázi, ale já se vyděšeně podívám na Drewa. Ten jenom vykulí oči a kroutí hlavou ze strany na stranu, jako že ne.
"Jen v dobrým, neboj," zasměje se Keats když uvidí můj výraz a já se trochu uklidním. Už jsem paranoidní, mám pocit, že na mě všichni vidí, že jsem znásilněná a těhotná.
"A nechcete si vy tři zajít někam ven?" navrhne najednou Sab a "nenápadně" se přisune blíž k Drewovi. Jen protočím oči a zadívám se na špičky svých bot. Proč mi to Sab dělá? Ani ty kluky neznám a mám s nimi jít ven. Přitom bych se nejraději natáhla na pohovku a prospala celé odpoledne. Teda, tady je odpoledne, v New Yorku je večer a to už se normálně chystám do postele. Nikdy neponocuji.
"No já musím letět, přišel jsem vás jen pozdravit, ale myslím, že Keats a Kam to zvládnou i sami ne?" zakření se na nás a pak už za ním jen bouchnou dveře. To je vždycky tak aktivní?
"Chceš provést po Huntington Beach?" usměje se na mě Keaton, když jeho bratr zmizí a já neurčitě pokrčím rameny. No asi jo, těm dvoum tu zaclánět nehodlám.
"Naučím tě jezdit na skatu, chceš?" nabídne mi Keaton, když společně vyjdeme před dům a já opět jen pokrčím rameny. Je milej, ale nemám na něj náladu.
"Ty toho moc nenamluvíš, co?" zakření se a já zase jen pokrčím rameny. Pak se rozesměju.
"Ale jo, namluvím, jen nevím, co mám říkat," pokrčím rameny a on mě vezme za ruku. Vykulím oči a vytrhnu se mu.
"Ježiš neboj, chtěl jsem ti pomoc na ten skate!" rozesměje se Keaton a ukáže na zem, kde mezitím položil prkno s kolečkama. Už jsem to několikrát viděla v ulicích New Yorku, ale nikdy jsem nepochopila k čemu to je. Jako dopravní prostředek je to k ničemu a skákat může člověk i na trampolíně. To je mimochodem jedna z mála věcí, která se mi z moderního světa líbí. Skákala bych na tom od rána do večera, kdyby mi Sab soustavně nepřipomínala můj, podle ní už vysoký, věk.
"Já to ale neumím," řeknu a s obavami se na to okolečkované prkno podívám. Nevypadá moc stabilně.
"Neboj, když tak tě chytnu," mrkne na mě a znovu mě chytne za ruku. Tentokrát neucuknu a opatrně položím jednu nohu na skate. Trochu se mnou popojede a já vyjeknu.
"Neboj," rozesměje se Keaton a chytne mě pevněji. Zhluboka se nadechnu a přidám i druhou nohu. Nic se nestalo. Žiju.
"Dobře, teď otevři oči," uslyším Keatsovo tiché chichotání a tak pootevřu jedno oko. To Keatna rozesměje ještě víc, pustí mě a já se najednou rozjedu. Ten blbec mě postavil na vršek kopce.
"Keatone pomoc!! Já umřu!" začnu ječet a jak nabírá prkno na rychlosti, nenapadne mě nic jiného, než si zakrýt oči a čekat na palčivou bolest až se rozmáznu na chodníku. To se ale nestane. Ucítím náraz, který ale ani zdaleka není tak tvrdý jak jsem čekala a pak paže, které mě objímají. Že by mě Keaton přeci jenom chytil? Otevřu oči a vzhlédnu, protože uvidím jenom vypracované opálené tělo. A pak uvidím oříškové oči. Ach ty oči!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee