Konec světa, 4.díl

LoTé

"Takže přímo za vámi lesem, říkáte?" ujistí se ještě jednou táta, když mu tatínek Wesleyho a Keatona, jak se dva mladší kluci jmenujou, ukazuje, kam se vydáme. 
"Jo," kývne Robert a táta se zhluboka nadechne. To dělá vždycky, když nad něčím přemýšlí. Já to naopak dělám vždycky, když mám záchvat paniky a nedokážu myslet na nic jiného, než že se za chvilku udusím. 
"Ale ten váš mladej říkal, že dál po téhle cestě jsou... že se tam prostě nedá projet," namítne táta po chvilce a vezme mě kolem ramen, protože se viditelně zachvěju. 
"Objedeme to jinudy, dost to tu znám," navrhne Robert okamžitě jinou alternativu a vzápětí dodá: "Jezdívali jsme sem kempovat,
když... prostě dřív." Odmlčí se a všichni se na chvíli pohrouží do svých depresivních myšlenek.
Co se vlastně děje? Bude všechno jako dřív? Co všichni blízcí? Jsou v pořádku? Skončí tohle někdy..? Náhle ucítím známý pocit v žaludku, který se rozlívá nejprve do hrdla a potom do celého těla, které nějakým způsobem celé paralyzuje.
"Tati," zalapám po dechu a vykulím oči. Ne! Nemůžu teď dostat panický záchvat! Kvůli tomu začnu panikařit ještě víc a za chvilku už jen beznadějně lapám po dechu. 
"Někdo ji pevně držte!" poručí hlasem velitele a v mžiku je u mě Drew a pevně mě obejme. Jindy bych skákala až do nebe, ale teď se soustředím hlavně na hluboké dýchání, tak, jak mě to učila doktorka. Drew mě drží pevně a dokonce mě i utěšuje. Všichni ostatní na mě jen překvapeně koukají. Asi ani neví, co se děje. 
"Na! Dýchej pomalu a zhluboka!" Přiběhne táta zpátky a podá mi inhalátor. To jediný mi na záchvaty paniky alespoň trochu pomáhá. Alespoň trochu ale znamená pouze to, že se mi po něm líp dýchá. 
"Lepší?" zeptá se táta po chvilce a já ztěžka přikývnu. Necítím se o nic líp, ale nechci mu zbytečně přidělávat starosti.
"Už mě můžeš pustit," usměju se na Drewa, který mě nepříliš přesvědčeně pustí. Asi stále cítí, jak se celá chvěju. 
A měl pravdu, když mě pustí, prakticky spadnu do tátovi bleskově napřažené náruče. 
"To bude dobrý holčičko, pojď si sednout," zavede mě do auta a já už ani neprotestuji. Cítím se hrozně slabá...

Probudí mě nějaký křik venku a pláč mojí malé sestřičky. Když se rozkoukám, uvědomím si, že jsme se asi už o pěkný kus posunuli, ale teď zase stojíme. 
"Co se děje?" zeptám se vedle mě sedícího Williama, který mi ale neodpoví, jen kývne hlavou z okýnka. Co je tam? 
Zaměřím se na dění venku a ztuhnu. Táta stojí u auta a kousek před ním se z křoví právě vynořil člověk trhavě se pohybující přímo k němu. Počkat... to není člověk!
"Tati!" zaječím nepříčetně a chci vyskočit z auta a jít mu na pomoc, William mě ale zastaví. 
"Ani se nehni!" Přikáže mi nepřirozeně hlubokým hlasem a mně se nahrnou slzy do očí. Přeci ho tam nemůžou nechat... mého tátu! Člověka, který si na mě udělá čas, i když je na druhém konci světa a třeba umírá únavou, nebo hladem. Nikdy by mě neopustil a já mu nemám šanci ani pomoct? Zoufale se rozbrečím a když mi někdo po chvilce zaklepá na rameno, naštvaně vzhlédnu. Co ten William ještě chce?
Když ale vzhlédnu, všechny slzy se mi rázem vysuší. Táta!
"Co brečíš špuntí?" utře mi slzy a mrkne na mě.

Táák po delší době další díl, snad se líbí :) Mimochodem, teď budeme s EmBee tři dny mimo, kvůli školnímu výletu, takže bohužel nečekejte nějakou aktivitu, ale v sobotu jsem zpět jako na koni! :) Mějte se krásně!

PS: Za lajky vám budu líbat nohy: People who deserve a cookie 

Peace and Love,

LoTé