Drew,
já... nevím co napsat. Omlouvám se. Strašně mě mrzí, že tě v tom nechávám samotnýho, ale já už to nezvládám... Vím, že přesně tohle všichni říkali. "Je jí šestnáct, nevydrží to, uteče ti!" A já jsem tenkrát bojovala za to, že všechno zvládneme a budeme perfektní rodina. Ty, já a náš malý Cory... Ale... Měli pravdu Drew. Ty jsi dospělý chlap, na našeho malého jsi se od začátku těšil, to já byla ta, co pořád pochybovala. Jak budu zvládat školu, zábavu a to malé? Vím, že by to šlo, kdybych se vzdala té zábavy, protože jsi naprosto úžasný a ve všem mi pomáháš, ale já... prostě se kvůli Corymu nechci vzdát
svého života. Odpusť mi prosím, jestli můžeš, a vychovej z něj stejně slušného člověka, jako jsi ty sám.
Celeste
Dočtu dopis, který ležel na stole a stisknu víčka co nejvíc k sobě. Ona mě opustila. Co mě, opustila našeho chlapečka. Podívám se na modrý uzlíček spokojeně oddychující v postýlce a po zádech mi přejede mráz, když si uvědomím, že ten kluk už nikdy neuvidí svoji mámu.
Jak mi to mohla udělat? Jak to mohla udělat svému synovi? Ona, která svou vlastní matku taky nikdy nepoznala, protože ji jako dvoudenní odložila na práh dětského domova a utekla. Ona, která vyrůstala v náhradních rodinách a dětských domovech a ona, která se dušovala, že by své dítě nikdy neopustila.
Tok mých zmatených myšlenek přeruší hlasitý pláč, protože se malý Cory dožaduje krmení. Dožaduje se své mámy. Opatrně ho zvednu do náruče a on se hned o trochu uklidní. Dokonce se na mě usměje. Odmítám pochopit, že se může matka dobrovolně vzdát svého dítěte. Já bych ho neopustil za nic na světě, a to jsem jen "pouhý" otec. Začínám si ale uvědomovat, že "pouhý" otec je asi to jediné, co bude Cory ve svém životě mít. Zavrtím hlavou, abych aspoň na chvíli zahnal depresivní myšlenky, a pak zamířím do kuchyně, kde by ještě v několika láhvích mělo být Celestino mléko. Odsávala ho vždycky, když šla s kamarádkama ven. A že s nimi chodila každou chvíli. Já to trpěl, říkal jsem si, že je prostě mladá, musí se vyřádit. Snad jsem si i namlouval, že to po dokončení zkoušek na postup do dalšího ročníku skončí a ona bude doma.
"Cha," uchechtnu se sám nad svou naivitou. Zkoušky úspěšně dokončila minulý týden a teď je pryč. Ještě teď si živě pamatuju tu sladkou odměnu, co mi dala za to, že jsem jí se vším tolik pomáhal. Zároveň to bylo poprvé od doby, co se nám narodil Cory. Bylo to takové... jiné. Lepší? Kdo ví, ale až teď si uvědomuju, že to možná brala jako poslední rozloučení se mnou.
Nevím, co se jí odehrávalo v hlavě, možná už to plánovala delší dobu... Povzdechnu si a vytáhnu z mikrovlnky mléko, které vzápětí nabídnu svému synovi. Hltavě se na láhev přisaje, a tak je její obsah po chvilce zcela prázdný.
"Páni to byl ale hlad," zapitvořím se na něj a dám si jeho hlavu na rameno, aby si mohl odkrknout. Potom zamířím do obýváku a posadím se na kulaté křeslo, na kterém ho Celeste pokaždé kojila a já se na ni jen díval a říkal jsem si, jaké mám štěstí. Teď mi to připadá směšný. Položím malého na polštář, který mám na klíně a zadívám se na něj. On se se zájmem zase kouká na mě. Takhle na mě koukal i v porodnici, obrovskýma modrýma očima, což je asi jediná věc, kterou po mně zdědil. Jinak je to celá Celeste. Ty tvářičky, pusinka, úsměv... Dám mu pusu na čelo a přitáhnu si ho k sobě. Ten špendlík ani nemukne, jen na mě pořád tak kouká. Jako by věděl, že máma už nikdy nepřijde. Jako by věděl, že jsem jeho táta, který ho buď může dát pryč, nebo pro něho obětovat celý svůj život. Jeho modré oči jako by viděli až na konec mé duše.
"Tak poslouchej, špendlíku." Pohladím ho po tvářičce a on mi můj prst chytne a stiskne ho ve své drobné dlani.
"Chci, abys věděl, že tě strašně miluju a udělám všechno pro to, abys měl ten nejlepší život, jaký si umíš představit. Nikdy tě neodpustím," ujistím ho a odpovědí je mi široký úsměv, ve kterém není ještě ani jeden zub. Asi to bude těžký, ale já se ho nevzdám. Nenechám si ujít život tohohle zázraku, tak, jak se pro to rozhodla jeho matka.
Ok lidičky, můj další skromný příspěvek do tématu mimina :) A pořád mám v zásobě ještě jednu ffku (taky s Drewem - nesuďte mě), na kterou si asi ale budete muset ještě pár dnů počkat :) Ale dočkáte se, nebojte :)
Tak, co bych řekla k téhle ffce. Vím, že tam není moc akce, ale já jsem se tentokrát zaměřila hlavně na pocity, které jsem se snažila popsat tak, jak nejlépe umím, tak se snad líbí no. Buďte v hodnocení prosím lidští, přeci jenom nejsem dvacetiletej kluk, kterýmu zdrhla holka a nechala mu na krku novorozeně :) I tak si ale myslím, že jsem to vyjádřila jak nejlépe dokážu a doufám, že i vám se ffka líbí :) Mějte se krásně!
PS: How to fangirl properly #ShamelessPromo
Tok mých zmatených myšlenek přeruší hlasitý pláč, protože se malý Cory dožaduje krmení. Dožaduje se své mámy. Opatrně ho zvednu do náruče a on se hned o trochu uklidní. Dokonce se na mě usměje. Odmítám pochopit, že se může matka dobrovolně vzdát svého dítěte. Já bych ho neopustil za nic na světě, a to jsem jen "pouhý" otec. Začínám si ale uvědomovat, že "pouhý" otec je asi to jediné, co bude Cory ve svém životě mít. Zavrtím hlavou, abych aspoň na chvíli zahnal depresivní myšlenky, a pak zamířím do kuchyně, kde by ještě v několika láhvích mělo být Celestino mléko. Odsávala ho vždycky, když šla s kamarádkama ven. A že s nimi chodila každou chvíli. Já to trpěl, říkal jsem si, že je prostě mladá, musí se vyřádit. Snad jsem si i namlouval, že to po dokončení zkoušek na postup do dalšího ročníku skončí a ona bude doma.
"Cha," uchechtnu se sám nad svou naivitou. Zkoušky úspěšně dokončila minulý týden a teď je pryč. Ještě teď si živě pamatuju tu sladkou odměnu, co mi dala za to, že jsem jí se vším tolik pomáhal. Zároveň to bylo poprvé od doby, co se nám narodil Cory. Bylo to takové... jiné. Lepší? Kdo ví, ale až teď si uvědomuju, že to možná brala jako poslední rozloučení se mnou.
Nevím, co se jí odehrávalo v hlavě, možná už to plánovala delší dobu... Povzdechnu si a vytáhnu z mikrovlnky mléko, které vzápětí nabídnu svému synovi. Hltavě se na láhev přisaje, a tak je její obsah po chvilce zcela prázdný.
"Páni to byl ale hlad," zapitvořím se na něj a dám si jeho hlavu na rameno, aby si mohl odkrknout. Potom zamířím do obýváku a posadím se na kulaté křeslo, na kterém ho Celeste pokaždé kojila a já se na ni jen díval a říkal jsem si, jaké mám štěstí. Teď mi to připadá směšný. Položím malého na polštář, který mám na klíně a zadívám se na něj. On se se zájmem zase kouká na mě. Takhle na mě koukal i v porodnici, obrovskýma modrýma očima, což je asi jediná věc, kterou po mně zdědil. Jinak je to celá Celeste. Ty tvářičky, pusinka, úsměv... Dám mu pusu na čelo a přitáhnu si ho k sobě. Ten špendlík ani nemukne, jen na mě pořád tak kouká. Jako by věděl, že máma už nikdy nepřijde. Jako by věděl, že jsem jeho táta, který ho buď může dát pryč, nebo pro něho obětovat celý svůj život. Jeho modré oči jako by viděli až na konec mé duše.
"Tak poslouchej, špendlíku." Pohladím ho po tvářičce a on mi můj prst chytne a stiskne ho ve své drobné dlani.
"Chci, abys věděl, že tě strašně miluju a udělám všechno pro to, abys měl ten nejlepší život, jaký si umíš představit. Nikdy tě neodpustím," ujistím ho a odpovědí je mi široký úsměv, ve kterém není ještě ani jeden zub. Asi to bude těžký, ale já se ho nevzdám. Nenechám si ujít život tohohle zázraku, tak, jak se pro to rozhodla jeho matka.
Ok lidičky, můj další skromný příspěvek do tématu mimina :) A pořád mám v zásobě ještě jednu ffku (taky s Drewem - nesuďte mě), na kterou si asi ale budete muset ještě pár dnů počkat :) Ale dočkáte se, nebojte :)
Tak, co bych řekla k téhle ffce. Vím, že tam není moc akce, ale já jsem se tentokrát zaměřila hlavně na pocity, které jsem se snažila popsat tak, jak nejlépe umím, tak se snad líbí no. Buďte v hodnocení prosím lidští, přeci jenom nejsem dvacetiletej kluk, kterýmu zdrhla holka a nechala mu na krku novorozeně :) I tak si ale myslím, že jsem to vyjádřila jak nejlépe dokážu a doufám, že i vám se ffka líbí :) Mějte se krásně!
PS: How to fangirl properly #ShamelessPromo
Peace and Love,
LoTé
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee