"Drew!" vyjekne Sab a padne Drewovi kolem krku. Fascinující, že on je jediný člověk, kterým se Sab nechá tak skutečně obejmout. Při loučení s Lori před pár hodinami se se svou matkou sice objala, ale očividně jí to moc příjemné nebylo. To ke svému příteli se tulí tak, že mám strach, že ho za chvíli umačká.
"Chyběl jsi mi," zašeptá mu do ucha a políbí ho tak, že se rozpačitě rozkašlu. Tohle snad nemyslí vážně.
"Počkej," odstrčí jí Drew něžně a konečně mě vezme na vědomí. Aspoň někdo z tohohle páru stále myslí hlavou.
"Ahoj Kamalo," usměje se na mě Drew a krátce mě k sobě přitiskne.
Úsměv mu opětuji, ale když ode mě chce vzít kufr, který už jsem si stihla vyzvednout, jen lehce zavrtím hlavou a couvnu. Nést kufr opravdu ještě zvládnu.
"Ale no tak, přeci nebudeš tahat kufr." Podívá se na mě otcovským pohledem plným vědomí a já zrudnu. Podívám se na Sab a ta vykulí oči a začne zběsile vrtět hlavou.
"Tys mu to řekla?!" vyjedu na ni okamžitě a Drew se zasekne.
"Tys jí to neřekla?" reaguje stejně i on a Sab se zhluboka nadechne a prohrábne si vlasy. Jak mi to mohla udělat?
"Hele já se omlouvám," otočí se jako první na mě. "Ale Drew u nás stejně bude trávit tolik času, že by to stejně za chvíli poznal." Řekne mi tak chabý argument, že jen vztekle mávnu rukou a zavrtím hlavou. Jak mohla úplně cizímu člověku prozradit moje největší tajemství?!
"Kamalo promiň, já nevěděl, že ti Sab neřekla, že mi to řekne. Říkáme si zkrátka všechno a navíc má pravdu, poznal bych to. Nemusíš se ale bát, ode mě se to nikdo nedozví." Postaví se Drew pochopitelně na Sabařinu stranu a já se jen ušklíbnu. Jasně, to samí mi říkala i ona. A pak to vyklopí prvnímu člověku, se kterým mluví. Jen se na Sab zamračím a vykročím směrem k východu letiště. Oba mě doženou až před ním, jak zoufale koukám na všechny ty davy lidí, které se kolem mě pohybují ve všech možných směrech.
"Šílenější než New York, co?" prohodí Drew a mávne rukou směrem ke vzdálenému parkovišti, kde má zřejmě auto.
"A ty mi dej ten kufr," řekne smířlivě, když chci beze slova vyrazit k parkovišti. Povzdechnu si a podám mu ho. Ne, že bych se v prvním měsíci těhotenství cítila tak špatně, ale ten kufr je docela těžký a parkoviště se nezdá být až tak blízko. A i kdyby, Drew určitě stojí na tom konci, který je odsud úplně nejdál.
Moje domněnka se zdála být zcela správná, když sebou konečně plácnu na zadní sedadlo Drewova docela velkého jeepu, unaveně se protáhnu. Časová pásma, neuvěřitelné vedro a několikahodinový let mi na energii rozhodně nepřidalo.
"A teď už jedem domů?" zeptám se Sab, když s Drewem naloží kufry a pak si sedne na přední sedadlo vedle něj. Sab se na mě váhavě podívá skrz zrcátko a kousne se do rtu. Ne, tak domů nejspíš nejedem...
"Tak co jsi mi ještě neřekla?" Protočím oči a Sab se na mě otočí. Stále na mě kouká a nějak se nemá ke slovu, takže se Drew rázně otočí a oznámí mi, že byt, který Lori v LA pronajala ještě není tak úplně náš a že následující týden strávíme u něj v bytě. Bezva, koukám, že všechny důležitý věci se se mnou prostě nekonzultujou.
"Skvělý," procedím skrz zuby a hlavu trucovitě otočím k oknu. Je teprve začátek a už mám všeho po krk.
Čau lidičkyyy, takže tady máte další díl téhle ffky, zítra snad sesmolím nějakou jednodílovku a ještě bych vám ráda dala menší přátelskou radu: nejezděte do Jeseníků, v květnu tam sněží :) A jestli tam bydlíte, bůh s vámi. Mějte se krásně!
Peace and Love,
LoTé
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee