Potichu našlapuju dlouhou temnou chodbou a při každým kroku si dávám pozor, aby moje bosá chodidla dopadající na studenou podlahu nevzbudila ani stín podezření v tichém domě plném spících lidí.
"Hlavně nenápadně, potichu a rychle," opakuji si stále dokola, a už jsem u cíle. Usměju se, když uvidím objekt své touhy a těch pár kroků, které mě od něj dělí už překonám jako křehká víla tancující na paloučku.
"Konečně," vydechnu, když se dotknu studeného povrchu lednice, a pak ji agresivně otevřu. Jídlo!!! Vrhnu se na čokoládovou zmrzlinu a nadšeně zjistím, že vevnitř ještě zbývá víc než půlka. Jo!
Vytáhnu z příborníku lžíci a sednu si na jednu z barových židlí.
"Tak strašně jsem se na tebe těšila," pohladím chladný obal zmrzliny, který se ale žárem mého těla už začal pomalu rozpouštět, a tak do sladké pochutiny rychle zabořím lžíci, abych jí ušetřila trápení. Při mé šikovnosti mi ale celý obsah první lžíce spadne na moje kulaté bříško, odkud sjede na pupík a zastaví se až o lem šortek. Není radno spát jen ve sportovní podprsence.
"Ach jo," zamumlám, odložím kbelík se zmrzlinou a natáhnu se pro ubrousky, abych lepkavou pokožku očistila.
"Stejně je to všechno kvůli vám dvěma," pošeptám svému bříšku, když se pod mým dotekem prohne a pohladím nožičku, která se objeví kdesi nad pravým bokem. Koukám, že Carrie se protahuje.
"A co děláš ty, Mio?" pohladím druhou stranu bříška, kde by podle ultrazvuku mělo ležet druhé miminko. Odpovědí je mi další kopanec a tlak v podbříšku, který už jsem za těch pár měsíců co jsou holky větší a tudíž pohyblivé, zažila víc než mnohokrát. Potřebuju na záchod.
"Holky, proč mi to děláte, sami na tu zmrzlinu máte chuť," zamračím se a klátivým krokem se vydám do koupelny. Hlavně nevzbudit kluky, opakuji si pořád dokola a mám pro to taky patřičný důvod. Celých osm měsíců se mi před nimi daří úspěšně krýt všechny ty šílený chutě který mám - a že jich mám hodně - tudíž se mi moc nechce měsíc před koncem prohrát bitvu.
"Potichu, ježiš!" zašeptám naštvaně na splachovadlo, které si ale i tak dělá co chce, a tak nad ním mávnu rukou.
"A teď rychle pro zmrzlinu a do postele!" zašeptám částečně pro sebe a částečně pro holky, které se vzhledem k počtu slin v mé puse čokoládové zmrzliny vážně nemůžou dočkat.
"Kdo si počká, ten se dočká," zašeptám znovu napůl pro ně a napůl pro sebe a tiše otevřu dveře do kuchyně. Doplížím se zpět k barové stoličce a hrábnu po čokoládové zmrzlině, která na mě na baru čeká jako věrný oř. Zrovna když si chci dát konečně svoji první lžíci, někdo rozsvítí světlo. Trhnu sebou a leknutím málem spadnu ze židle. Obě moje děti jsou na tom podobně. Co mě ale štve mnohem víc je, že jsem odhalena. Provinile se podívám ke dveřím, kde stojí všichni tři kluci a pobaveně se kření.
"Ještě pořád nám budeš tvrdit, že v noci nemáš žádné chutě, Jackie?" usměje se na mě Wesley široce a já zrudnu.
"To bylo poprvý," pípnu, ale tuším, že mě mají pod palcem už delší dobu.
"Tak poprvý jo?" rozesměje se Drew a vytáhne malý zápisníček.
"17.5. v 3:10, 20.5. v 00:15, 21.5. v..." začne číst, ale já ho přeruším.
"Dobře, dobře přiznávám, mám chutě, ale vždyť za to přeci nemůžu," můj provinilý pohled se mění v odhodlaný a kluci začnou pomaličku couvat.
"My víme, že na to máš právo, jen jsme tě prostě chtěli chytnout při činu," začnou vysvětlovat jeden přes druhého.
"To pochopitelně nic nemění na naší neskonalý lásce k tobě," pokračují a já se malinko usměju.
"Jak moc je ta neskonalá láska velká?" zeptám se a kluci se usmějí. Dneska žádný hysterický záchvat nebude.
"Nekonečně," řekne jen jeden z nich, Drew, a přijde ke mně.
"A ještě větší bude k těm našim dvoum čokoládomilkám," mrkne na mě a pak mě políbí.
Takže... tématem je noc a mě včera napadla takováhle hovadina, tak jsem se rozhodla že ji sepíšu :D Snad se líbí, budu strašně moc ráda za všechny vaše lajky a komenty protože a jelikož jsi nejsem tak úplně jistá jestli to má cenu, jestli mám v psaní pokračovat a tak no...:/ mějte se hezky!
Peace and Love,
LoTé
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee