Smolařka na entou, 9.díl

LoTé 

"Takže jsi vlastně rád, že jsem měla ten záchvat, jo?" Zašklebím se na něj. "Ne to ne jak bych mohl?" Zatváří se trochu ukřivděně a tak radši mlčím, ještě by se mohl naštvat. "Vemu ti to jestli chceš." Promluví na mě po chvilce trapného ticha. "To?! Myslíš to sestřenku?" Rozesměju se. "Myslím TO, co máš hozený přes rameno, tudíž tašku." Opraví mě ale směje se taky. "Jo aha.. Ne dobrý zvládnu to sama." "Nekecej a naval, stačí, že
neseš Nicky... Ale vždyť vlastně umí chodit, ne?" Vezme mi tašku a cvrnkne malou do nosu. Ta se rozesměje taky, aby nebyla pozadu. "Jo to umí, ale to by jsme šli rychlostí metr za deset minut, každou chvilku se ohne pro kamínek nebo větvičku." Informuju ho a on se na mě očekávavě zadívá. "No a ty snad někam spěcháš?" Trochu zrudnu a postavím malou na zem. Automaticky ji oba chytnem za jednu ručičku a naše pohledy se střetnou. Má tak pěkný oči!! Usměje se na mě a zadívá se do nedalekého parku. "Nechcete se projít dámy?" Mrkne na mě a malou pocuchá ve vlasech. "Když půjdete s námi pane." Přistoupím na jeho hru a rozesměju se. Přejdeme silnici a zamíříme směrem k parku.
   V parku je podezřele vylidněno, jen okolo skejťátských ramp postává skupinka podezřele vypadajících kluků, kteří na mě hned začnou pískat a volat. "Nemůžeme to vzít jinudy?" Otočím se prosebně na Keatse. "Ty se jich bojíš? Jen machrujou, chcou tě dostat do rozpaků." Mrkne na mě Keats a pro uklidnění mě vezme za ruku. Hned se cítím líp. Kluci s tím ale nepřestanou a když se k nim přiblížíme, vydají se k nám. Okamžitě vezmu Nicky do náruče a chci se otočit, ale Keats mě zastaví. Naštvaně po něm loupnu očima. "Jsou i za náma... Obklíčili nás." Vydechne a mě přeběhne mráz po zádech. "Co budeme dělat?!" Začínám panikařit a přitisknu k sobě Nicky co nejblíž. Keaton si mě strčí za záda a vzteky se mu zatnou svaly. "Ale ale co to tady máme..." Začne jeden z těch kluků, jsou čtyři mimochodem, snad je Keats zvládne. Přitisknu se k němu ještě blíž a přeji si být doma. "Co chcete?" Vyštěkne Keaton napruženě. "Nevztekej se, budeš mít dost času až s tebou skončíme." Řekne zase ten kluk a kývne na ostatní. Všichni tři se na něj vrhnou, že ani nestihne zareagovat. Nicky začne plakat a já nevím co dělat, tak jen volám o pomoc. Někdo tu přeci musí být, je ještě světlo! Nekřicím ale dlouho, kluk který mluvil ke mě rychle přiskočí a zacpe mi pusu. "Pusť mě!!" Zahuhlám a snažím se mu vytrhnout. Moc dobře to nejde, vzhledem k tomu, že ještě držím Nicky a ta naříká víc a víc. Tohle nedopadne dobře... Kluk mě chytne i kolem pasu takže nemám šanci se hnout. Najednou se stisk uvolní a pak povolí úplně. Otočím se a kluk už leží na zemi a Keats ho mlátí. Ostatní tři už někam zdrhli. Kluk už se vůbec nebrání a jen si drží obličej. "Keatone už ho nech!! Slyšíš? Zabiješ ho!" Vší silou ho odtrhnu a vytáhnu na nohy. Je taky pomlácenej, ale zdaleka ne tolik jako ten druhej. Ten se jen těžce zvedne a co nejrychleji odkulhá pryč. Keats se za ním jen naštvaně podívá. Očividně by se nejraději rozběhl a dorazil ho. Tak ho radši držím. "Neudělal vám nic?" Zeptá se starostlivě. "Ne. Pojď domů prosím." Zatáhnu ho za rukáv a vydáme se na cestu.