EmBee
Když jsem se probudila, z levé ruky mi čouhali samé hadičky a všechno okolo pípalo jako o život. Jen jsem tam ležela a zírala do stropu, protože jsem nebyla schopná se nějak pohnout. V hlavě mi však uvízl obličej toho kluka který nervózně přešlapoval po místnosti, když jsem se schovávala pod postelí. Připadal mi tak povědomý, ale přitom jsem ho nikdy neviděla. Nebo jsem ho někde viděla? Při tom neustálým pípání se nedá přemýšlet. Je to jako nějaký titěrný hmyz, který vám bzučí hned u ucha. Už mi to leze všechno krkem. "Ty už jsi vzhůru?" přikráčela ke mě sestřička a začala kontrolovat ty přístroje všude kolem. Vše si pečlivě zapisovala a když přišel doktor hned mu podala desky. "Už jí to můžete sundatsestři." řekl jí doktor a ona mi pomalu a opatrně začala sundávat všelijaké hadičky. Občas jsem sebou trochu škubla, ale jinak to moc nebolelo. "Jak se cítíš Kelly?" zeptal se mě ten postarší pán s troškou zešedivělých vlasů a širokým úsměvem. "Teď už o mnohem líp." řekla jsem a povytáhla koutky úst a kousek výš. "Ještě ti uděláme pár vyšetření a potom ti řekneme co dál, ano?" němě jsem kývla a poté odpovídala na jeho otázky. Přišly mi tak stupidní. Ptal se mě, jak se jmenuju, kolik mi je, kde jsem jaká je barva na obrázku,.... Po dalších asi 10ti otázek jsem byla tak unavená, že jsem mu uprostřed odpovědi usnula. Když jsem se probudila, cítila jsem něčí ruku na té své. Seděl tam ten kluk, ten co mi přijde strašně povědomej. "Ahoj Kelly, jak..." "kdo jsi?" tou otázkou jsem ho, podle jeho výrazu, nejspíš velmi překvapila. "Odkud mě znáš? Proč jsi tady? Proč se o mě staráš? Kde je Dereck? Proč tu není se mnou? Kam zmizel?" vychrlila jsem na něj a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. "Kelly,..." těžce vydechl a hladil mě po ruce. Rychle jsem stáhla ruku a schovala ji pod peřinu. "ty si na mě nepamatuješ?" zeptal se mě zničeně. "Ne." odsekla jsem rychle a čekala na vysvětlení. "Kelly vždyť jsem to já Wesley." chtěl mě chytnout za ruku, ale když si uvědomil, že jsem si ji před ním schovala, rychle ji stáhl zpátky. "Wesley" šeptla jsem si pro sebe a přitom přemýšlela jestli nějakého znám. "Žádnýho Wesleyho neznám." řekla jsem rychle a koukla se na něj. Vypadal jako kdyby mu právě někdo zemřel, vypadal tak zničeně. "Ne počkej!" téměř jsem křikla. Schoulila jsem se do klubíčka a prsty si mnula spánky. "Wesley, Wesley, Wesley,...." říkala jsem si dokola a snažila si vzpomenout. Přivřela jsem oči a dál si mumlala jeho jméno. "Na žádného Wesleyho si nevzpomínám" kejvala jsem hlavou ze strany na stranu a po tvářích se mi začaly kutálet slané slzy. "Omlouvám se! Nejde to! Řekni mi to. Pomož mi! Prosím!" ryla jsem si nehty do hlavy a stále kejvala hlavou. "Musím si vzpomenout, musím." mumlala jsem si stále do kola. Obejmul mě a tím zastavil mé kejvání. "To nevadí Kelly, ty jsi vzpomeneš." utěšoval mě. "Nejde to." špitla jsem mezi vzlyky. "Co když si nevzpomenu ani zítra, pozítří, popozítří,..." zlomil se mi hlas. "Určitě ano." šeptl a hladil mě po zádech.
Další! Je super :)
OdpovědětVymazat