I hate you 10.díl

EmBee

Vzala jsem jeho obličej do ruk a palcem mu pomalu utřela slzy, stékající po jeho tváři. "Kells..." začal Wes, ale já mu přiložila ukazováček na pusu, "pšššt...já to nechci slyšet." řekla jsem a po tváři se mi začali kutálet drobné kapky slz. Už jsem to nechtěla vědět, bylo mi to fuk, chtěla jsem být hlavně s ním. Ať to byla jakákoliv zpráva, byla to špatná zpráva, a proto jsem chtěla strávit co nejvíc času s Wesem. Človíčkem, se kterým se cítím celá. Prostě šťastná. "Kells prosím neplač." Jen jsem němě přikývla a poklepala na postel vedle sebe. Odkryla jsem peřinu a čekala až si lehne ke mě. Konečně si sundal boty a vlezl si ke mě pod peřinu. Začal si hrát s mými kudrlinkami a přitom mi šeptal nějaká slova do
ucha. Přišly mi povědomá, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout odkud. Opět mě přemohla únava a upadla jsem do bezesného spánku. Když jsem se vzbudila, byla v pokoji až strašidelná tma. Pomalu jsem vylezla z postele a utíkala zapnout světlo. Rychle jsem přiťupkala ke dveřím a po tmě nahmatávala spínač. "Konečně!" špitla jsem potichu a pomalu ho stiskla. Do místnosti se rozlila silně zlatavá barva a mě začala neskutečně tříštit hlava, opět. Zavřela jsem oči a zakryla si rukama hlavu, jakoby to mohlo nějak pomoc. Chtěla jsem se té ostré bolesti nějak zbavit, snažila jsem se nahmatat znovu ten spínač a vypnout ho, ale marně. Při každém pokusu otevřít oči se bolest několikanásobně zhoršila. Poslepu jsem se plazila po studené podlaze jenom v noční košilce, ve snaze dostat se pod postel, kam by nemělo dopadat tolik světla. Při tom jsem se několikrát praštila do hlavy, ale nakonec jsem se tam přece jen dostala. Bolest byla stále ještě hodně ostrá, ale bylo to o mnohem lepší. Skloubila jsem se do klubíčka a natáhla si košilku i přes kolena, abych se nemusela holými nohama dotýkat té ledové podlahy. "Bude to jen chvilka. Za chvíli určitě někdo přijde a pomůže mi." brebtala jsem si pro sebe a přitom drkotala zuby o sebe. Ležela jsem tam skloubená na zemi, která byla děsně ledová a bolela mě hlava. Bála jsem se zavřít oči, protože jsem měla strach, že se ráno neprobudím, že zmrznu a už nikdy neuvidím kluky. Wesleyho, Drewa a malýho Keatna, kteří jsou teď moje rodina. I přes to, že jsem za tu chvilku přestala cítit prsty u nohou, jsem usnula. 
"Kelly, panebože, Kelly!" probudil mě něčí výkřik. A když jsem otevřela oči, uviděla jsem něčí nohy u postele, které neustále přešlapují sem a tam. "Sestřičko!" uslyšela jsem znovu výkřik, ale nedokázala jsem určit komu patří. Do pokoje pak vběhl další pár nohou v bílých vysokých ponožkách a mohutných, také bílých, pantoflích. O něčem se dohadovali nebo se hádali? Netuším, protože můj mozek musel za to dobu, co jsem ležela na zemi, zcela zmrznout. Bílé ponožky patří zcela určitě nějaké sestřičce, která stojí docela klidně. Ale ten druhý co tu ráno pokřikoval moje jméno asi moc klidný není, když neustále přešlapuje z jedné nohy na druhou. Počkat on křičel moje jméno, to znamená že mě mě hledá. Konečně se mi v té hlavě trošku rozsvítilo. Celou noc jsem se krčila pod postelí a tak není divu, že jsem byla do morku kostí promrzlá. Natáhla jsem tedy ruku zpod postele a chytla onu osobu za nohu. Rychle odskočil a zakvičel při tom jak pětiletá holka, ale pak se sehnul a podíval se pod postel. Vypadal ustaraně a přitom strašně vystrašený, ale když mě spatřil objevil se mu na tváři široký úsměv. "Kelly! Jak ses tam dostala? Proč jsi neodpověděla? Hledal jsem tě!" Vychrlil na mě a pomáhal mi se zvednout. "Kelly jsi celá zmrzlá" řekl zhrozeně a hodil přese mě přikrývku. Kdo to vůbec je? Řekla jsem si a opět z neznámého důvodu omdlela.