Část 2 - Let's take a trip to … Huntington Beach

Z pohledu Kristen

Cesta do Huntington Beach utekla docela rychle. I když jsem si asi mohla vzít do auta něco míň těsnýho. Ale pro krásu se musí trpět nebo jak se to říká. Asi 20 minut jsme strávili hledáním parkovacího místa. Projeli jsme se prakticky po celém městě a úplnou náhodou jsme potom našli místo přímo u pláže. Ava okamžitě zaparkovala.

Ava: „Ták milé dámy, jsme na místě.“

Charlie: „Wow. To mi vysvětlete, proč nemůžeme bydlet u moře. Je to tady mnohem hezčí.“

Měla pravdu. Slunce svítilo jasněji, Všechno bylo rozlehlejší a ti kluci…

Mads: „Koukni Kris na ty břicháčky“, ukázala směrem k právě probíhajícímu klukovi. Ten si asi
všimnul, že se bavíme o něm, tak na nás mrknul. Mads se samozřejmě ihned podlomila kolena. Ona byla z nás všech nejstydlivější. Trvalo nějakou dobu, než se s náma začala normálně bavit.

Charlie si znalecky posunula sluneční brýle na špičku nosu, „Jo tak odsud se mi nebude chtít odjet. Myslíte, že rodiče poznají, když se nevrátím?“

Ava: „To si piš, že by poznali, že se jejich jediné milované děťátko nevrátilo domů. Když nad tím tak přemýšlím, divím se, že ti s sebou nedali dětskou sedačku, víš co, Charliina bezpečnost nade vše“, zasmála se. Charlie po ní hodila rádoby uražený pohled.

Charlie: „Však počkej, jak se mi bude na těch prknech hodit, že jsem tak malá“.  

Mads: „Tak se převlkíneme do plavek ne?“

To byla ta nejtěžší věc v mém životě. Čtyři se převlíknout v jednom autě? Fuška, ale zmáknuto.

Zapálila jsem si cigaretu. „Takže co? Jdete někdo půjčit prkna?“ zeptala jsem se. Hotel jsme měli zaplacený až od večera, takže jsme se rozhodli nechat všechno v autě u pláže.

Mads: „No tak jdeme všechny ne? Asi po nás budou chtít nějaký průkazy totožnosti, aby nám to půjčili“.

Po čtvrt hodince už se vyřizování blížilo ke konci.

Prodavač: „Takže 4 prkna na 3 dny. Tady mi to prosím podepište.  A budete si chtít zaplatit instruktora?“

Kris: „Né děkujeme, my to umíme, jen nemáme svoje prkna“, řekla jsem sebejistě. Holky po mně hodili nechápavý pohled.

Prodavač: „Vážně?“

Rázně jsem kývla hlavou.

Prodavač: „No tak teda dobře. Tak prosím vraťte prkna 8. 7. kolem 16:00“.

Kris: „Samozřejmě. Na nás se můžete spolehnout“. Řekla jsme svým “svůdným“ tónem a mrkla jsem na něj. To abych ho ujistila. Potom jsme vyšli ven a každá z nás si nesla svoje prkno. 

Charlie: „Zbláznila ses? Vždyť na tom neumíme… To si moc nezasurfujem, když jsme úplně neschopný a nemáme nikoho, kdo by nás to naučil“.

Kris: „Charlie, klídek. Přece to nemůže být tak těžký“. Těchhle slov jsem litovala, jakmile jsem si na prkno poprvé stoupla a do vteřiny byla zpátky ve vodě.

Ava: „No, tak tohle bude ještě zajímavý“, řekla se smíchem.

Po deseti minutách neskutečného snažení se na prknech udržet a po deseti minutách nekonečných záchvatů smíchu jsme si všimli, že nás sledují tři kluci a smějí se jak blázni. Nám.

Mads: „Vidíte ty pitomce, jak se nám smějou? Pojďte radši pryč.“

Charlie: „Ale oni se určitě nesmějou nám“, snažila se Charlie uklidnit, kompletně studem rudou, Mads. Asi minutu na to ti kluci na prknech odplavali někam jinam.

Dalších deset minut jsme pokračovali se „surfováním“, opět marně a se smíchem znavenou bránicí, když jsme si všimli, že ti kluci jsou zpátky. A zase se smáli.

Ava:  „Máte nějakej problém?“, řvala na ně.

„Proč problém? Je jen vtipný vás pozorovat, jak se trápíte“, odpověděl s úsměvem na tváři jeden z nich.

Kris: „Tak když jste takový experti, tak nám můžete pomoct“, křikla jsem na ně, a dnes už podruhé jsem použila svůj “svůdný“ hlas.

„Tak fajn“, odpověděl zase ten samej kluk a pak všichni připlavali k nám, „já jsem Wes a tohle jsou Keaton a Drew.“