Smolařka na entou, 34.díl

LoTé

Uvědomím si, že celý prázky Keatse skoro neuvidím, protože první měsíc tu bude Chic a druhej měsíc jedu já k ní do Kanady. Je mi z toho trochu smutno, ale dalších deset měsíců budu zase jen s ním, jestli bude chtít. Doufejme, že bude... Vycítí na mě ne moc dobrou náladu a tak se mě snaží rozveselit. "Hej dáme si závod jo? Odtud k tamtomu stromu.." Ukáže na asi sto metrů vzdálenou palmu a mrkne na mě. Asi neví s kým si
zahrává, na sprinty jsem nejrychlejší ve třídě, ani kluci mě nepředběhnou. Bráchové mě v tomhle cvičili odmala a ani ne chtěně, prostě jezdili na sk8tech a já za něma musela běhat. Nechám ho  v sladké nevědomosti a potom, co to odpočítá, vyrazím jako střela a po chvilce ho nechám kus za sebou. K palmě doběhnu lehce udýchaná ale na funícího Keatse fakt nemám. "Kde... ses... to... sakra.... naučila?!?" Dostane ze sebe a opře se zády o osudnou palmu. "Běhala jsem za bráchama, rodiče nechtěli abych se učila jezdit na skejtu, stačilo jim že oni chodili domů s odřenýma kolenama, mámu to nebavilo ošetřovat." Vysvětlím s nevinným úsměvem a dám mu pusu na tvář. Na čele mu vyskočily takový pidi kapičky potu. "Äha... no já furt jezdím na skejtu a ve škole běhy přežívám s utrpením, takže aspoň v něčem budeš lepší." Ušklíbne se a já vykulím oči. "Aspoň v něčem jo?!?" Povalím ho na trávník a kleknu mu na ruce, aby mě nemohl shodit. Možná to vypadá trochu divně, ale jsme na kraji parku a nikdo tu nechodí, takže se potencionálních nechápavých a odsuzujících pohledů fakt nebojím. "Odvolej to!" Nakloním se nad něj a vlasama ho šimrám na obličeji a pod krkem. Ošívá se ale tentokrát ho nepustím tak lehce. Musím si ho cvičit od začátku, pak mi zdivočí a co já s ním potom? "Ok... jsi lepší ve víc věcech ale ne ve všech...." Zašklebí se a doufá, že ho pustím. Není to jen ze srandy, vážně se mě to docela dotklo! Chvilku přemejšlím ale nakonec se rozhodnu to prozatím nechat bejt. Když si ze mě bude dělat srandu častěji, promluvím si s ním později. Takhle si vztah rozhodně nepředstavuju. "Fajn... každej jsme prostě dobrej v určitých věcech a proto se tak skvěle doplňujeme, bereš?" Ustoupím a když kývne, slezu z něj a pomůžu mu vstát. Keaton možná vycítil, že jsem to předtím nemyslela stoprocentně ze srandy a tak se mi zbytek odpoledne co spolu strávíme venku snaží naprosto věnovat. Jdeme na zmrzlinu a když ta Keatsova po dvou jeho krocích spadne na zem, rozdělím se s ním o tu svou. Teda, až potom, co se přestanu smát, že ano. Zrovna když se dělíme o zmrzlinu, potkáme Caroline, která vede na vodítku takovej vzteklej bílej načančanej smeták. Když nás vidí, tak otočí hlavu na druhou stranu a na pozdrav neodpoví ani Keatsovi, já nepovažuju za důležité ji vůbec zdravit. Když přejde, oba vybouchnem v hurónský smích. To prostě musela slyšet.
   Krásný den zakončíme cákáním se v menší kašně uprostřed parku. Její rozměry nám ale rozhodně nebrání v tom, aby jsme byli mokrý jako krysy a lidi v parku se za náma pohoršeně otáčeli a vyhýbali se našim cákancům. Skončíme na mojí oblíbené větvi v zauzlovaném objetí. A tohle všechno už zejtra skončí...