Need You (12)

EmBee

"Annie! Chceš mi způsobit infarkt?!" lekl se mě Drew takovým způsobem, že málem rozbil tátovu oblíbenou lampu. 

"Ahoj Drew," lišácky jsem se usmála a objala ho.

"promiň, že jsem se musela vloupat do svýho vlastního domu, kvůli těm fanynkám tam před domem." zamumlala jsem mu do hrudi.

"Já chci taky obejmout!" zaječel Keaton a už se k nám hrnul.

"Skupinové objetííííí!" zakřičel hned Wesley a už se k nám hrnul. Obrosvkou rychlostí do nás vrazil a přimáčkl mě mezi Drewa a Keatona. Cítila jsem se jak salát uprostřed hamburgeru.

"Neměli jste se vrátit až zítra?"

"No to sice jo, ale už jsme to bez tebe nevydrželi." zkusil zavtipkovat Wesley, ale vůbec mě to nerozesmálo.

"Jasně." řekla jsem otráveně a šla si udělat něco k jídlu protože už jsem měla fakt děsnej hlad.

Zakousla jsem se do pečiva a vzpomněla si na to jak se Wesley ocucával s tou brunetou. Úplně se mi zkřivil obličej. Když si toho všiml Wes pokoušel se mi opět nějakými vtípky vykouzlit úsměv na tváři, ale fakticky to nešlo. Jen jsem protočila oči, vzala si pečivo do ruky a zabouchla se do pokoje.

"Annie?!" nakoukl do pokoje táta.

"Co se děje broučku?" sedl si vedle mě na postel a snažil se mě obejmout. Jen jsem si rychle přesedla vedle.

"Annie, já vím, že spolu moc nevycházíme, ale..." těžce polkl knedlík a zase pokračoval.

"...ale maminka by si určitě přála aby se to změnilo." dořekl a po tváři se mu začali kutálet slzy.

"Kde je máma?!" vyjekla jsem na něj.

"Kde je?! Co se stalo?!" začala jsem úplně panikařit.

"Maminka....stala se autonehoda a....a můžu za to já...já jsem nechtěl....nechtěl jsem Annie." nevěřícně jsem kroutila hlavou a přitom mi z očí tekly proudy slz.

"Nesnáším tě!" vyhrkla jsem ze sebe a utíkala z pokoje. Hned, jak jsem otevřela dveře, narazila jsem rovnou do Wesleyho. Ten mě k sobě pevně přitiskl a snažil se mi utěšovat. Cítila jsem dokonce jak mu ukápla slza na mou tvář.

"Pššt...jsem tady s tebou." 

Za deset dní se konal pohřeb v Londýně. Během těch deseti dní jsem se přestěhovala ke klukům, protože jsem fakticky neměla chuť vídat toho člověka, který to způsobil. Laraine se o mě starala jako o své vlastní. 

Na pohřbu bylo hodně lidí, příbuzní, mamčiny zmámí Všichni se přišli s mámou naposledy rozloučit. Po celý pohřeb jsem stála vedle Wesleyho a mačkala mu ruku. Když přišel čas na můj proslov, pohladil mě Wesley po ruce a přikývl, že je čas. Zhluboka jsem se nadechla poutřela jsem si slzy a stoupla si za pultík.