Too close -40-

EmBee

Wesley's p.o.v.
Byl jsem rád, že to Tyler zvládl a "nic" se mu nestalo, ale sedět tam u jeho postele, zatímco byl ještě mimo ze všech těch léků, co do něj museli narvat, jsem nedokázal. Ten pocit viny mě užíral každičkou sekundou čím dál víc a pohled na jeho tělo, ze kterého čouhali všelijaké hadičky nepojené na přístroje, které neustále pípali, nepomáhalo.
"Půjdu si pro něco k jídlu, chcete něco?" Zvedl jsem se a zamířil přímo ke dveřím.
"Ne, díky," zamumlala Ally, zatímco Abby jen beze slova zakroutila hlavou, aniž by odlepila oči od Tylera.
Vyšel jsem z pokoje a první, co jsem udělal bylo, že jsem sebou hodil na židli. Neměl
jsem u ní šanci, už ne. Podělal jsem si to tím, že jsem s Tylerem vůbec mluvil. Kdybych nemyslel jen na sebe a nechal tomu volný průběh, nemíchal se do toho, tak by se Tyovi nic nestalo a Abby by na mě nebyla naštvaná ještě víc, než už byla. Cítil jsem se strašně. Ne. Ještě hůř než jen strašně. A jediná cesta jak se z toho dostat, nebo to na chvíli alespoň vytěsnit, bylo jít do posilky.

Když jsem se vrátil do nemocnice, Abby právě celá skleslá odcházela pryč. Zastavil jsem se přímo před ní doufajíc, že něco řekne, ale nic takovýho se nestalo. Pozastavila se, aby se koukla, kdo jí stojí v cestě, ale když zjistila, že jsem to já, sklopila zrak a pokračovala dál. Jak jsem to jen mohl takhle podělat?'

Nějakou tu chvíli jsem stál před Tylerovým pokojem a přemýšlel, jestli tam vůbec jít. Přece jen, zpackal jsem mu život, ale nakonec jsem sevřel pevně kliku v dlani a otevřel dveře, které mě dělily od mého kamaráda.
"Wesley," ozval se Tylerův hlas, na něho až nevídaně slabý. Měl jsem nutkání, dveře ihned zavřít a odejít někam daleko, ale věděl jsem, že se mu musím alespoň omluvit.
"Tylere, promiň já,-" ztratil jsem hlas. Já jsem tak mizernej!
"To je v pohodě kámo," usmál se a nastavil pěst. Váhal jsem, protože jsem to nechápal, jak to dokáže brát tak v pohodě, ale nakonec jsem si s ním přece jen plácl.
"Už je jen tvoje," pousmál se, zatímco jsem si sedal vedle jeho postele.
"Co?" Nechápal jsem.
"Abby," objasnil mi, ale stejně jsem v tom tápal.
"Jak to myslíš?"
"Víš předtím, než se tohle," ukázal mi všechny ty hadičky, "stalo, uvědomil jsem si, že ať k tobě cítí cokoliv, je to silnější než to, co cítila ke mě. Prvně jsem tě nenáviděl, za to, co si jí udělal, ale potom, co jsme spolu včera mluvili, jsem spatřil, jak moc ti na ní záleží. Nechci vám stát ve štěstí, takže se teď zvedni a běž za ní. Jo a nezapomeň mi pak donést něco dobrýho k jídlu. To nemocniční se nedá jíst," rozchechtal se, ale jelikož byl ještě slabý zněl jak opice (o.O :D)

Neváhal jsem a rozběhl jsem se ven z nemocnice rovnou k autu a rozjel se k Abby domů. Přijel jsem přesně když, byla na příjezdové cestě svého domu. Že by se na mě znovu usmálo štěstí, po dlouhé době.
"Abby, počkej," přiběhl jsem k ní a snažil se na poslední chvíli vymyslet nějaký proslov, cokoliv, ale než jsem stačil otevřít pusu, přitiskla na ně své rty.
"Nic neříkej," zašeptala a znova propojila naše rty. Jsem si naprosto jistej, že své štěstí právě svírám v rukou a nehodlám ho NIKDY pustit.

-KONEC-

tak jsem si říkala, že už je to moc dlouhý :D tak jsem to usekla O:) a navíc 40 je pěkný číslo na konec, ne? :D jo a jelikož skoro většina mých ff-ek končí špatně, tak jsem vám jsem hodila happy endík :3 jsem hodná, co? :D
děkuju všem, co to četli a setrvali až do konce :) a taky za každičký komentář :) 

EmBee ♥