The brothers war, 7.díl

Simapj

Po škole jsem vyrazila na pláž. Chtěla jsem jít běhat a udělat si trochu vetší prohlídku Santa Barbary, ze které jsem zatím viděla jen školu a pláž. Samozřejmě sama. S Maddie bych nešla ani za zlatý prase a Jason měl trénink. Měla jsem na sobě černé tříčtvrťáky a modré tílko. Vlasy jsem měla stažené do culíku a v uších sluchátka. Bez nich neudělám ani krok. Musím je mít aspoň u sebe, když ne v uších. Zrovna jsem procházela kolem schodů na pláž, když jsem si všimla povědomé osoby. Vyndala jsem si z uší sluchátka a zamířila k němu. Posadila jsem se na betonový ochoz vedle něj.
"To zní hezky. Co to bude až to bude?" zeptala jsem se a Wesley ke mě zaskočeně zvedl hlavu. Nejspíš si mě vůbec nevšiml. Položil kytaru vedle sebe a usmál se na mě.
"Písnička - překvapivě. Ale dík."
"Páni! Vážně to bude písnička? No tak nic, já čekala, že z toho uděláš telenovelu, ale i písnička je fajn," zamumlala jsem s úsměvem. Rozesmál se. Nebo spíš měl záchvat smíchu.
"Nevěděl jsem, že má Drew sestru. Nikdy mi nic neřekl a to se nazývá mým nejlepším kamarádem," prohlásil, když se konečně uklidnil, což mu trvalo skoro pět minut.
"Já to taky dlouho nevěděla. Řekli nám o tom teprve před rokem a Drew se moc často nesvěřuje. No já taky ne." Rozpačitě jsem si prohrábla vlasy. Znovu se na mě usmál.
"Slyšel jsem, že jste se s Keatnem usmířili. Kolik je na tom pravdy?" vyzvídal. Á tamtamy řvou.
"No... hm... momentálně se snažíme nepozabíjet se navzájem," zamumlala jsem a sklopila pohled.
"To je fajn. Taky jsem slyšel, že jsi měla nějaký problém s Elyarem." Oni neřvou, oni duní. Jak je možný, že o tom, co jsem dělala a neděla je celý škola tak dobře informovaná?
"No tak to je taky pravda."
"A kam jsi vlastně měla namířeno předtím, než jsem tě tak zaujal?" zeptal se najednou. Fajn, kam jsem měla namířeno? Jak to, že se mi to tak trochu vykouřilo z hlavy? Usilovně jsem si snažila vzpomenout, zatím co on si mě se zájmem prohlížel. Sklopila jsem pohled ke svému oblečení. Už vím, chtěla jsem jít běhat.
"Chtěla jsem běhat," vysvětlila jsem mu. Pobaveně mu cukaly koutky.
"To ti to trvalo. Vsadím se, že neuběhneš víc než já," prohlásil sebevědomně a já se urazěně nafoukla. Jsem schopná uběhnout až patnáct kilometrů, ale nikdo mi to nevěří. Našpulila jsem rty.
"A o co, že jo? Navíc s kytarou se běhá blbě, takže jsem ve výhodě," prskla jsem na něj urazěně.
"Jsem si jistý, že budeš tak hodná a počkáš na mě," prohlásil s nevinným úsměvem a naklonil hlavu na stranu.
"Máš pět minut," obeznámila jsem se situací. Okamžitě se zvedl, popadl kytaru a rozběhl se ke škole. Vrátil se ani ne za tři minuty. Ano, já si to stopovala.
"Tak vyrazíme?" zeptal se, když doběhl až ke mě. Byl i převlečený. Beze slova jsem se postavila a zašklebila se na něj.
"Že se vůbec ptáš."
Doběhla jsem k zábradlí nějaké vyhlídky, kde končila naše šestikilometrová trať. Nejdřív mě nechal proběhnout nějaký park, pak jsme běželi k jezeru a nakonec mě vytáhl až sem. Uznávám, že jsem se moc nevěnovala okolí, protože jsem měla naprosto skvostný výhled na jeho zadek. A když říkám skvostný, myslím tím naprosto božský. A taky přiznávám, že jsem sotva stačila s dechem. Jsem zvyklá na běhání, ale v takovémhle počasí je to utrpení. Doma se mi běhalo dokonale. Ale tady v tomhle vedru to tak slavný nebylo.
"Tak co?" zeptal se mě s mírně pobaveným úsměvem. Znovu jsem zhluboka nadechla. Měla jsem dost, ale nahlas to neřeknu, ani kdyby mě mučil.
"Bylo to šest kilometrů. Jen pár aktivit mě může vyřídit, ale šest kilometrů běhu, který - co se rychlosti týče - hraničil s chůzí..." Přimhouřil oči, takže vypadal úžasně.
"Jsi vždycky tak skromná?"
"Já? Vždycky!"
"Aha, tak pojďte, paní dokonalá. Dáme si druhý kolo," vyzval mě. Přistoupil blíž a chytl mě za zápěstí. Už jsem chtěla kvičet, že to nedám, ale vzápětí mi došlo, že zase budu mít ten skvělý výhled. Jeho zadek mi za těch šest kilometrů stojí.