The brothers war, 6.díl

Simapj

Probudil mě falešný zpěv z druhé strany pokoje. Naštvaně jsem se posadila a podívala se na Maddie, která poskakovala po celém pokoji.
"Můžeš být potichu?“ zeptala jsem se jí. Ona ale nereagovala a poskakovala dál. S povzdechem jsem se postavila, dvěma ráznými kroky k ní došla a vytrhla ji sluchátka z uší.
"Au. To bolelo,“ zamračila se na mě.
"Mě taky bolí uši, tak teď jsme si kvit,“ odpověděla jsem jí a šla zpátky na svou postel.
"To je jedno. Alespoň jsi vzhůru, za chvíli je snídaně a potom škola,“ usmála se pozitivně a mně se chtělo zvracet. Jak může být optimistická, vždyť je teprve sedm hodin ráno. Znechuceně jsem se narvala do sukně a snažila se přes prsa zapnout košili. Pitomá školní uniforma.
"Asi ti museli dát malé číslo,“ řekla Maddie.
"Neříkej. Já si toho asi nevšimla,“ zamumlala jsem naštvaně a vzdala se šance, že si zapnu poslední tři knoflíky. Podívala se do zrcadla a viděla, že to nevypadá zas tak hrozně. Ale budu si muset požádat o větší číslo. Maddie prohlásila, že je to sexy, a vydala se s poskokem z pokoje. Popadla jsem sako a vydala se za ní. Nebudu si přece brát učebnice. Nikdy jsem si je nebrala. Jsem snad blázen?
Popadla jsem tácek a zařadila se do fronty. Kuchařka mi dala na tácek hnus, který nazývali jídlem, a s nucením jsem si sedla za Maddie, která seděla u stolu sama. Nečekaně. Kdo by taky chtěl sedět s blondýnou, která je strašně ukecaná. No hádejte. Já. Celá snídaně prošla bez mluvení a s pár kousky "jídla“. Procházela jsem chodbami školy a hledala učebnu IK24. Mám tady mít biologii. Snad to bude větší zábava než gramatika, chemie nebo hudebka. Navíc jsem zjistila, že dneska nemám žádnou společnou hodinu s Jasonem, takže to bude děsná otrava. Celou hodinu jsem byla tak trochu mimo. No dobře přiznávám, trochu dost. Taky jsem se snažila vyhýbat Keatonovi a dost se mi to dařilo, já totiž ovládám jednu zvláštní schopnost. A tou je chovat se jako malý dítě.
Mířila jsem zrovna pryč z hodiny s názvem základy administrativy, kterou jsem překřtila na datlování a byla jsem hluboce ponořená do svého mobilu, když jsem do mě někdo narazil. Už zase! A omluvu jsem taky neslyšela. „Au,“ zakňučela jsem a podívala se nahoru.
"Promiň, já tě neviděl,“ omluvil se mi nějaký černovlasý kluk a taky odtrhl zrak od mobilu. Tím že se mi omluvil, mě dost překvapil. Asi se tady nechovají jako naprostí pitomci úplně všichni.
"To nic,“ zamumlala jsem a už se klidila pryč.
"Počkej! Ty jsi Jennifer, viď?“ zeptal se najednou a já se zastavila uprostřed pohybu. Otočila jsem se na něj.
"Jo.“
"Já jsem Elyar,“ představil se mi a podal mi ruku, kterou jsem neochotně přijala. Takže už mě zná celá škola. No to je úžasný.
"Včera jsme se viděli. Chtěl jsem se ti představit, ale utekla jsi mi.“
"Jak že se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho s nechápavým tonem. Pamatuju si, jak se jmenuje, ale naštvat ho můžu. Jak já miluju otravovat lidi.
"Elyar,“ odpověděl omámeně.
"El. Co?“ zeptala jsem se ho a snažila se potlačit úsměv.
"E. L. Y. A. R,“ hláskoval mi každé písmeno už poměrně naštvaně.
"Okey, Ele. Já teď musím jít." Měla bych říct, že jsem tě ráda viděla, ale táta mě učil nelhat. Tak čau,“ usmála jsem se na něj sladce a obešla ho. Blbec.
"Doufám, že se ještě uvidíme!“ zařval na mě. Nádech a výdech. Spolka jsem poznámku, že já doufám v pravý opak a šla jsem dál chodbou a nutila se, abych se neotočila. Blbý, namyšlený hráč.
Z kapsy jsem si vytáhla můj rozvrh a zjistila, že mám matiku. Konečně normální předmět, pokud tak chcete nazvat matiku.
Ve třídě byli už moji vrstevníci a jediné volné místo vedle Maddie. Bezva, takže v matice neusnu, umřu na přebytek zbytečných informací od blondýny. S povzdechem jsem se posadila a položila hlavu na lavici.
"Těžký den?“ zeptala se.
"Jo,“ odpověděla jsem.
"Slyšela jsem, že jsi mluvila s Elyarem. Je to sexouš, ale hráč. Bacha na něj,“ varovala mě. Podívala jsem se na ni pohledem neříkej-ty-chytrá.
"Nějaký El je mi ukradený,“ řekla jsem jí. Začala se smát na celé kolo, až se někteří lidé otočili. Zazvonilo a ona mě opravdu nenechala vůbec usnout, potvora. A když zazvonilo znovu odkráčela na svačinu. Ploužila jsem se za ní naprosto mrtvá. Byla už jsem skoro u schodiště do nižšího patra, když si mě odchytl Keaton. Zmetek a to mi ta hra tolik šla.
"Co je?“ vyštěkla jsem na něj.
"Musíme si promluvit."
"Nechci s tebou mluvit," reagovala jsem okamžitě.
Rozesmátě přimhouřil oči. "A co právě teď děláš?"
„Ty víš, jak to myslím. Kdybych s tebou mluvit chtěla, nevyhýbám se ti."
"Zkusíme to jednou vyřešit dospěle, ano? Teda jestli to není nad tvoje schopnosti.“ Uraženě jsem se nafoukla a opřela o stěnu.
"Fajn,“
"Tak," trochu nervózně si odkašlal, "chci, abychom na to, co se stalo, zapomněli. Teda, v mezích, samozřejmě. Jsi prostě… víš, málokdo mi říká to, co si myslí. Jsi výjimečná a já nechci, aby ses mi vyhejbala kvůli tomu, že jsme se tenkrát skvěle bavili. Můžeme bejt kamarádi?" Jen co to dopověděl, tak se znechuceně zašklebil. Ale mě zajímalo něco jiného. Já jsem výjimečná? To snad ne.
"Ježiši, přísahám, že v mojí hlavě to znělo milionkrát líp a vůbec ne takhle děsně otřepaně," vyhrkl.
"Otřepanost mi nevadí," ujistila jsem ho. "To byl na tebe fakt děsně dlouhej proslov, Shreku."
"To víš, trvalo mi, než jsem ho dal dohromady," zazubil se, čímž i ta poslední ledová kra mezi námi roztála. Měl pravdu, chovat se jako dospělák a vyříkat si věci z očí do očí, i když budu i nadále zřejmě znevažovat každé jeho slovo, byl dobrý tah na branku.
"Promiň, že jsem si hrála na umanutý dítě," usmála jsem se omluvně, "myslím, že kamarádi by nám docela šli."
"Bezva," souhlasil, "což znamená, že bys měla mít moje číslo." Vytrhl mi mobil z ruky a naťukal tam svoje číslo. Společně jsme vyrazili na svačinu. Jsem opravdu zvědavá, jak dlouho nám ti kamarádi vydrží.

mně se chtělo zvracet. Jak může být optimistická, vždyť je teprve sedm hodin ráno. Znechuceně jsem se narvala do sukně a snažila se přes prsa zapnout košili. Pitomá školní uniforma.
"Takže, Jenn. Tohle je jídelna. Tady nám dávají večeře, snídaně, obědy,“ vysvětlovala dál, ale já jsem ji už neposlouchala, radši jsem se rozhlížela po jídelně. Nebyl to vůbec žádný rozdíl od normální jídelny. Velká bílá místnost se stoly a židlemi. A navíc už jsem tady byla, jenže to mojí spolubydlící nedošlo.
"Měla jsem důležitější věci na práci,“ odpověděla jsem sladce a soudě podle jeho výrazu, jsem ho pořádně urazila. A to je dobře. Už se otáčel a chtěl mizet.