Always by your side -2-

EmBee

Po tak dlouhé době, co jsem ho znovu viděla, jsem prostě nevěděla, co říct. Když odešel, hlavou se mi honilo tolik slov, které jsem mu nestihla povědět, a tak moct jsem toužila po tom, abych měla alespoň poslední možnost s ním mluvit, ale teď...
"Nemusíš nic říkat," promluvil najednou, jakoby věděl o čem právě přemýšlím.
"To bude asi tím, že to vím," popošel opodál, aby mi podal ručník, zatímco jsem se zvedala z vody.
"Jak je to možný?" Duchové umí číst myšlenky? Jakto, že může chytnout věci kolem a mnou vždy projde? Honili se mi hlavou další a další otázky.
"Nevím, prostě to umím, a věř mi, kdybych se tě místo čtení myšlenek mohl alespoň dotknout..."
pohladil mě po tváři, ale nic jsem samozřejmě necítila. A když jsem se pokusila položit ruku na jeho, prošla jsem skrz něj. Jak moc mě to ničilo, mít ho před sebou a nebýt schopná se ho alespoň dotknout.

"Camile, Matthew, Sierro večeře je na stole!" zavolala nás, mě a mé sourozence, Kathrine, naše služka, k večeři. Ano, máme služku, protože moji na hlavu padlí rodiče si myslí, že když budeme mít služku, budeme víc cool. Ale pravdou je, že nebýt Kat, zemřeli bychom tu hlady, naše matka neumí totiž nic, kromě sténání, že má málo oblečení, ale věřte mi, má toho až nad hlavu.
"Počkáš tu na mě, budu hned zpátky," obrátila jsem se na Keatse, který byl celou dobu opřený o futra a sledoval mě jak se oblékám.
"Ani se nehnu, princezno," usmál se. Rozběhla jsem se k němu, abych mu vlípla pusu, ale zapomněla jsem, že jím opět jen projdu. Usměv, který se nám oběma pohrával na tváři ihned zmizel, namísto něj nám z očí sálal smutek a bolest.
"Camile, pohni tím svým zadkem!" zabušila na dveře Sierra, má otravná starší sestra. Bylo mi z toho tak hrozně, že jsem nedokázala přimět pusu ani otevřít. Měla bych jít. Pomyslela jsem si v duchu a podívala se mu přitom do očí, abych měla větší jistotu, že to "uslyší", poté jsem se odebrala z pokoje, dolů po schodech z toho nejkvalitnějšího dřeva do jídelny.
Náš dům, není vlastně ani dům je to spíš takový zámek, kde máme všichni tři děti každý svůj pokoj, který zahrnuje vlastní koupelnu a šatník dohromady veliký jako samotný pokoj. Všechen nábytek jen z toho nejlepšího dřeva a jiných drahých materiálu. Normální člověk by tomu našemu zámku nemohl vytknout, ale mě tu přece jen chyběla jedna věc a to teplo rodiny.
"No konečně!" Zamumlala otráveně Sierra. Ta aby se nepodělala. Pomyslela jsem si, zatímco jsem si sedala ke stolu.
"Dneska..." Začala Sierra zase něco tlachat, ale mou pozornost zaujalo něco jiného, ne, že bych ji normálně poslouchala.
"Nebuď na ni taková," zasmál se Keaton ve dveřích a mířil ke stolu. Co to děláš?! Vždyť tě uvidí! Zařvala jsem na něj v duchu, ale Keats se na mě jen zašklebil a popošel zase o kousek blíž.
"Camilo!" Bouchl otec pěstí do stolu.
"Co?!" Nechápavě jsem se porozhlédla po stole. Všichni vypadali otráveně, že opět nevnímám, ale pohled mého bráchy Matthewa mě velmi znepokojil.
"Jdu si lehnout," zabrumlal a zvedl se od stolu, aniž by na jednu jedinou sekundu spustil oči z něčeho za mnou. Co se děje?! Nechápala jsem to, Matt se nikdy nechoval tak divně.
"Možná se koukal zas na nějakej horor," snažil se můj mrtvý přítel odlehčit situaci a položil mi ruce na ramena. V tom mi to došlo. 
"Co když," zasýpala jsem. Nahlas, takže to všichni slyšeli. Doprčic!
"Co," protočila má starší sestra oči. Že si nedá pokoj.
"Co takhle, že byste tu večeři dojedli beze mně," křečovitě jsem se pousmála a zvedla se.
"Cami čekej, co když co," doběhl mě duch Keats a pokusil se mě chytnout za loket. Á už jsme zase u toho... Co když tě viděl?! Co když tě viděli všichni?!