Always by your side -1-

EmBee

Probudila jsem se do naprosto cizího pokoje, vedle naprosto cizího kluka, se kterým jsem se včera zřejmě vyspala. Už je to popáté za tenhle týden, co se to stalo, a stále jsem si nezvykla na tu nesnesitelnou kocovinu, která doprovázela každé mé, už tak nesnesitelné, ráno. Alespoň, že cizinec ležící vedle mě, stále spal. Opatrně jsem se zvedla z postele a i přes malé zaškobrtnutí, se dokázala udržet na nohou. 

Právě jsem ze země sbírala své kousky oblečení poházené po pokoji, když jsem ho spatřila, ve celé své kráse, stát v rohu místnosti. Srdce se mi rozbušilo a kolena se mi podlamovali stejně jak tomu bylo, když jsem ho poprvé spatřila. Mám jen vidiny, nemůže být pravý...
Sevřela jsem víčka pevně k sobě a rychle je opět otevřela, doufajíc, že tam bude stále stát, ale nestál, přesně jak jsem myslela. Rychle jsem se oblékla do svých včerejších šatů, a s navlhlými oči se odebrala, bez nějakého rozloučení, pryč.

"Camile, kde si zase byla?" stála matka s rukami v bok, jen co jsem otevřela dveře.
"Proč se ptáš? Nikdy tě nezajímalo, kde jsem, co dělám, nebo jak mi je. Tak nedělej, že tě to teď zajímá," vyjela jsem na ni. Ale věřte mi, nepřeháněla jsem a v naší dysfunkční rodině to bylo normální. Koho zajímá, že má hodně peněz, když nemá to nejdůležitější, lásku... Rozběhla jsem se do pokoje a zabouchla za sebou masivní dveře, které nechal otec udělat, prý pro svou princeznu, o kterou se stejnak pak nestaral.
Nikomu v téhle rodině na mě nikdy nezáleželo a jediný člověk, který mě měl rád a staral se je teď pryč. Bylo mi z toho všeho zle a kocovina stále neustoupila, takže jsem se rozhodla pro teplou vanu.
Svlékla jsem si oblečení a nechala ho jen tak dopadnout na podlahu, aniž bych se namáhala ho někam odklidit, opatrně jsem si vlezla do vany a pohodlně se do ní položila.
Ležela jsem tam a tupě zírala do stropu, jako kdybych doufala, že mi dokáže ten bílý strop říct, co dělám špatně, nebo mě alespoň naučí jak bez něj žít. Když jsem ho dnes viděla...
"Taky mi chybíš Cami," uslyšela jsem jeho hlas, přímo tady a teď. Okamžitě jsem se rozhlédla po pokoji a byl tam. Stál přímo přede mnou... 
Bála jsem se mrknout, aby se opět jen tak nerozplynul, ale jeho slova mi neustále hráli v uších.
"Cami, můžeš mrknout," rozesmál se. Ten jeho smích, med pro mé uši, jak moc mi chyběl, "nezmizím," popošel blíž a posadil se na roh vany.
"Jak je to možný?" zeptala jsem se, aniž bych z něj odtrhla oči.
"Nejspíš přišel čas ti z týhle kaše pomoct," pokrčil rameny a obdařil mě svým hřejícím úsměvem. Natáhl ke mě ruku, ale i přes to, že jsem jeho dlaň nemohla stisknout ve své, rozhodně jsem cítila ten hřejivý pocit ve svém srdci.

Tak jsem konečně přišla na něco, co bych mohla napsat.. HURÁÁ, tak snad se bude líbit... :)