Too close -30-

EmBee

"Už jen dalších dvacet kiláků. To nic není," říkala jsem si sama pro sebe, když jsem míjela nějakou ceduli na kraji silnice. Nějak mě to neděsilo, jen jsem začala cítit, jak se mi do nastydlých nohou zabodávají všelijaké kamínky a kdoví co ještě.
Najednou jsem ucítila dva kužely světla, které se zezadu čím dál víc blížily, až se zastavily kousek přede mnou.
"Abbigail!" Uviděla jsem černou siluetu vysokého mladíka, který vylezl z auta a marně se snažil chránit před otravnými kapkami deště rukami nad hlavou.
"Ne!" Zrychlil se mi okamžitě dech. Oči mi zalily opět slzy, které však od kapek vody
snášející se z oblohy, nešly rozpoznat.
"Běž pryč! Řekla jsem ti, že už všechno vím. Nechci to už od tebe slyšet," řvala jsem na siluetu blížící se čím dál víc ke mně. Chytla jsem ztěžklé šaty do ruky a snažila se od něj někudy utéct. Jeho silné paže mě však chytli pevně za lokty. Snažila jsem vyprostit, ale co zmůžu proti takovýmu klukovi s takovou postavou, nic.
"To jsem já, Tyler," promluvil na mě po chvíli. Přestala jsem, opatrně jsem zvedla hlavu a i přes bodající kapky deště, pohlédla do jeho tváře. Měl pravdu, byl to on.
"Vidíš? Už jseš v pohodě, Abby," přitiskl si mě pevně k hrudi a já ji s radostí přijala. Vrátil mi ten pocit bezpečí, který jsem tak moc potřebovala. Bylo mi jedno, že jsem ho teprve dneska večer potkala, ale byl tu, když jsem potřebovala. Stáli jsme uprostřed obrovského lijáku v objetí dobrou minutu, než promluvil.
"Pojď odvezu tě domů," sundal si ze sebe své černé sako a položil mi ho kolem ramen, než mě doprovodil do auta a sám si do něj nasedl.

"Nic jsem pro něj neznamenala," rozbrečela jsem se nanovo a zírala ven do temné noci, kterou brázdily pouliční lampy.
"Abby," podíval se na mě zničeně a položil svou teplou dlaň na mou ruku. Neucukla jsem. Sama nevím proč. Možná, proto, že jsem byla moc zničená, nebo, se mi jeho dotek líbil.
"Tak mi řekni, proč mi to udělal," otočila jsem sena něj z uslzenýma očima.
"Já nevím," odpověděl mi popravdě a svůj zrak opět obrátil na silnici, jelikož se na semaforu objevila zelená.

Nevím, kdy ani jak jsem usnula, ale nejspíš jsem byla moc unavená z nočního cestování. Ucítila jsem pod zády a koleny Tylerovi silné paže a na pravé tváři jeho teplou hruď. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně musel takhle namáhat, ale byla jsem až příliš unavená a zničená, že jsem nebyla schopná nijak protestovat.
"Zdravím," uslyšela jsem tiché vrznutí našich domovních dveří a mamčin ospalý hlas, asi bylo pozdě.
"Panebože, Abbigail, co se stalo," vyjekla máma strachy bez sebe. Dveře se rozevřely dokořán a do očí mě ihned bilo nepříjemné světlo.
"Abbigail si udělala menší výlet v dešti," šeptl Ty.
"Kde je ten mladík, který-" nevím, co se stalo. Proč to nedopověděla, možná to byl Tyler.
"Tam nahoře," uslyšela jsem mámu a cítila jak mě Tyler nese do schodů. Zanedlouho už jsem ležela ve své posteli a matčin hlas se vynořil někde vedle mě.
"Děkuju, um-"
"Tyler."
"Děkuju, Tylere, že si ji dovezl," to bylo poslední, co jsem z jejich rozhovoru slyšela, než odešli oba dva po schodech dolů. DĚKUJI TYI…

Jistě jste si všimli, že už zase nepřibývali díly, ALE tentokrát jsem za to nemohla :D vypadla nám wifi takže... máte to tady teďka :)

EmBee♥