Ani nevím, kdy jsem ji viděl poprvé. Nádhernou dívku s dlouhými plavými vlasy, zelenýma očima a upřímným úsměvem. Strnul jsem na místě a nemohl jsem od té krásy odtrhnout oči. Nevím, co mě na ní tak zaujalo. Pro nikoho jiného tak vyjímečná nebyla, no pro mě ano. Začal jsem na to místo chodit každý den a každý den jsem na ní objevil něco nového. Tu pihu na nose, pak zase malé znamínko nad levým kotníkem. A pak tam jednoho dne nebyla. Zpanikařil jsem, nevěděl jsem, co mám dělat. Hledal jsem jí po celém městě, ale ani na místech, kde jsem ji občas také zahlédl, nebyla. Když jsem se na ni ptal, všichni se na mě dívali jako na blázna, a tak jsem po nějaké době přestal.
Nepřestal jsem ji hledat, to bych si nikdy neodpustil, jen jsem o tom přestal mluvit. Uklidnil jsem tak okolí. Nikdo netušil, jak jí jsem posedlý, až do chvíle, kdy moje matka náhodou objevila všechny její fotky a odkazy na webové stránky v zásuvce mého stolu. V tu chvíli jsem musel s pravdou ven. Řekl jsem všechno, co jsem o své neznámé krásce zatím věděl. Moc si toho z toho dne nepamatuju, ale vím, že matka pořád brečela a otec vypadal naprosto zoufale. Byl tam ale ještě někdo. Nevím už, kdo mi řekli, že je, ale lhali. Ten člověk byl doktor. Psychiatr, lépe řečeno. A když jsem dopověděl vše, co jsem měl na srdci, tvářil se velmi vážně přičemž si nezapomněl psát do svého deníčku. A pak jsem se ocitl tady. Hned druhý den po mé zpovědi si pro mě přijeli a odvezli mě z domu sem. Matka brečela, otec se tvářil zoufale, pořád to stejné dokola. Neprotestoval jsem, dovolili mi vzít si sebou svou složku. Složku plnou fotek mé lásky, kterou mi tady nakonec stejně vzali. Prý v rámci léčebné kúry. Pral jsem se, křičel, ale nebylo mi to nic platné. Vždycky do mě píchli nějakou injekci a já jsem po chvilce usnul. I teď mám v sobě asi nějaký léky, abych proti jejich léčebným postupům neprotestoval. I když je trochu směšné, že jediné, čím mě tady "léčí" jsou sezení u doktora. Jako právě teď...
"Tak jak se dneska máte, Wesley?" usměje se na mě doktorka a posune si brýle na kořen nosu.
"Skvěle, vrátíte mi složku?" odbydu ji a ona si povzdechne.
"Proč tu složku tak moc chcete, Wesley?" nezapomene za otázku přidat moje jméno a já zaskřípu zuby. Doktorka Watersová moc dobře ví, že to jméno nesnáším.
"Protože ji miluji," odpovím jí stejně jako už kolikrát a ona se na mě vážně zadívá.
"Nemilujete, Wesley. Je to dívka z reklamového plakátu na produkt, který už se ani neprodává, proto plakát stáhli. Copak to nechápete?" vynechá tentokrát moje jméno a já se prudce zvednu, až sebou doktorka cukne.
"Ne! To vy to nechápete!" vykřiknu na ni a nakloním se blízko k jejímu obličeji. V očích se jí zračí strach, zřejmě odpověď na vztek v těch mých.
"Já ji miluji a chci jít za ni!" řvu nepříčetně a nakopnu nohu konferenčního stolku. Doktorka nehne ani brvou a pokyne mi, abych si sedl zpátky na své místo.
"A jak jí proboha chcete najít?!" zvýší na mě hlas, když si stále dokola mumlám svoje, a já se na ni prudce podívám.
"Mám na to svůj způsob," odpovím jí tiše a natáhnu se pro skleněnou vázu zdobící stolek. Než doktorka stihne zareagovat, rozbiji si ji o hlavu. Pocítím, jak mi teplá tekutina stéká po spánku a pak se vše okolo mě propadne to temnoty.
Probudí mě protivné pípání stroje stojícího vedle. Jo! Povedlo se, jsem v nemocnici! Rozhlédnu se okolo sebe a zaraduju se ještě jednou. Je noc, podle hodin, na kterých se odráží měsíční svit, budou tři hodiny. A vypadá to, že mám pokoj přímo naproti výtahu. Bude jednoduché se z pokoje vyplížit a zamířit přímo na vlak.
V obchodním centru naproti malé kavárničce, kde jsem plakát s tou nádhernou dívkou viděl poprvé, stanu, když hodiny ukazují přesně osm. Podívám se na místo, kde plakát vždycky býval a povzdechnu si. Reklama na prací prášek s babičkou stojící vedle pračky není to, co jsem hledal. A co jsem si vůbec myslel? Že tu bude s úsměvem stát její živá podoba a mile se na mě usmívat? Jsem směšnej, odfrknu si nahlas a ucítím, jak mi někdo zaklepe na rameno.
"Ehm, promiň, jsi v pořádku?" ozve se andělský hlas a já se otočím. Když uvidím, kdo za mnou stojí, ztuhnu. To není možné. Můj sen se stal skutečností. Je to vážně ona?
"Hej..?" zamává mi rukou před obličejem když jen stojím a nic neříkám a já se v ten moment proberu.
"Jo, jsem v pořádku," odpovím jí a široce se usměju. Od teď bude jen moje.
Tak, povídka na téma reklama, které navrhla EmBee a mě napadla tahle hovadina :D Snad se líbí, ale nemyslete si, že to skončilo nějak romanticky, pravděpodobně měla kluka, takže jí Wesley zabil, aby ji neměl nikdo jiný, když nemůže on. Mějte se krásně! :)
Peace and Love,
LoTé
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee