The brothers war, 1.díl

Simapj

Vystoupila jsem z auta a prohlédla si svojí novou školu. Bratr vystoupil taky a vyndal mi tašky. Postavil se za mně, chytl mě za ramena a promasíroval mi je.
"Jsi nervózní?" zeptal se mě. S úsměvem jsem se na něj otočila.
"Ne, Drew. Nejsem. Líbí se mi tady, je tady hezky a teplo."
"Vážně? To je divný, sestřičko," zamumlal překvapeně a vedl mě do školy. Byla to střední a vysoká v jedné budově. Měla v areálu fotbalové hřiště, internát a pak nějakou budovu, která vypadala jako stadion. Vystoupali jsme po schodech a Drew otevřel velké skleněné dveře do školy a pak mě vedl dlouhou chodbou k ředitelně. Zaklepal na dveře ředitelny a vyčkával.
"Drž se, Jenn, vezmu ti tašky na náš pokoj a pak ti je odnesu na tvůj."
"Prosím tě, nevyšiluj! Vždyť nenastupuju do armády, je to škola," domlouvala jsem mu s úsměvem. Jen se na mě ušklíbl a pak zmizel i s mými taškami. Pak se ještě otočil.
"Uvidíme se na obědě, zlato." Choval se divně. Většina bratrů by nechtěla, aby s ním jeho mladší sestra chodila do stejné školy. Můj bratr byl asi vyjímka. Nebo to možná způsobilo to, že jsme žili odděleně. Já jsem bydlela s otcem na Aljašce v Anchorage a Drew zase s matkou v Kalifornii. Nakonec jsme oba skončili na stejné škole, ve stejném městě i státě. Přesněji jsme byli v Santa Barbaře. Otevřely se přede mnou dveře a baculatá sekretářka mě strkala do kanceláře.
"Posaďte se, slečno," pokývl na mě postarší muž, který seděl za nádherným ebenovým stolem. Poslechla jsem a posadila se.
"Musíte být slečna Jennifer Chadwiková, že? Jistě, kdo jiný. Vítám vás na akademii. Tady máte školní řád a u mojí sekretářky si vyzvedněte klíče od vašeho pokoje na internátu. Nashledanou, slečno." Trochu zaskočeně jsem se zvedla, pozdravila a odešla do vedlejší místnosti. U sekretářky jsem si vyzvedla klíče a chystala jsem se odejít, ale přerušilo mě hlasité volání ředitele: "Slečnoo!" Vrátila jsem se do jeho kanceláře.
"Ano?" zeptala jsem se. Zazvonil zvonek, který znamenal začátek školy.
"Ještě jsem vám zapomněl dát mapu školy. Pochybuji, že by jste bez něj trefila do třídy. Ve svém pokoji na internátě najdete učebnice."
"Děkuji."
"Nashledanou."
"Nashledanou." To bylo zajímavé. Otočila jsem plánek školy a na druhé straně jsem našla rozvrh. První hodina hudební výchova. Učebna byla v druhém patře. Zaklepala jsem a čekala až se ozve dále. Když se ozvalo, vstoupila jsem.
"Proč jdete tak pozdě, slečno?" zeptala se mě učitelka, které seděla na katedře.
"Byla jsem v ředitelně."
"Vy jste ta nová? Tak to ano, posaďte se tam," řekla a ukázala na poslední lavici u okna. Byla prázdná.
"Ještě mi řekněte, jak se jmenujete?"
"Jennifer Chadwiková."
"Máte něco společného s Drewem Chadwikem?" zeptala se a na tváří jí pohrával úsměv.
"Ano, to je můj bratr."
"Ach, Bože, stůj při nás," zamumlala učitelka. Všichni se rozesmáli. Aha, bráška asi nebude nejvzornější student.
"Takže dnas si zaspíváme písničku od Adele. Myslím, že všichni víte, kterou mám na mysli." Písničku Skyfall jsme museli zpívat celou hodinu, dokud s tím nebyla učitelka zpokojená. Další hodina matika, pak španělština, zeměpis, biologie a pak tělocvik. Ten byl v pohodě, ale za to cesta na oběd.
Už jsem byla skoro u jídelny, když do mě někdo nevybíravě vrazil. Žádnou omluvu jsem neslyšela, takže jsem se chtěla pořádně ozvat, ale už jsem to nestihla.
Široká, vypracovaná záda nějakého kluka, zřejmě pořádného idiota, se nafoukaně sunula dál a vysoký hnědovlasý kluk si to razil jako ledoborec mezi ostatními méněcennými studenty.
A jeho nevyslovené promiň bylo v tahu.
Tak to teda ne.
Nejsem člověk, který by se někam cpal nebo na sebe zbytečně upozorňoval. Jsem hrozně ráda neviditelná. Zatím v tom vidím víc výhod než nevýhod. Mým snem je zůstat neviditelná navždycky. Ale v tu chvíli, kdy do mě ten neomalenec vrazil, mi moje přesvědčení dalo sbohem.
Ani nevím jak, ale doběhla jsem ho a skočila před něj, až do mě vrazil znovu. Ale to ho donutilo zastavit. "Co si o sobě, sakra, myslíš?!" vyjela jsem na něj. "Že si do mě budeš vrážet a ani se neomluvíš?! Já nejsem žádnej debilní mantinel, o kterej tě někdo narampluje. Tak si dávej sakra pozor!"
Faktem bylo, že jsem na sebe doopravdy přitáhla pozornost, o kterou bych jindy nestála. Měla jsem pocit, že jen co jsem chlapečkovi vynadala, kolem mě se totálně zastavil čas. A všichni podivně zmlkli. V tu chvíli jsem to ale ignorovala, věnovala tomu neotesanci poslední pohrdavý pohled, otočila se na podpatku a hrdě odkráčela se vztyčenou hlavou do jídelny. Na tác jsem si nandala talíř, příbor a skleničku s pitím. Na tallíř jsem si nabrala nějaký blaf a vydala jsem se hledat volný stůl. Zasedla jsem ke stolu v rohu místnosti, byl to stůl pro čtyři, ale já u něj seděla sama. Nabrala jsem si na vidličku trošku těstovin a snědla je. Nebylo to nic moc, ale jíst se to dalo. Měla jsem v sobě asi půlku talíře, když na můj stůl dopadly tři táci. Udiveně jsem zvedla hlavu, ale když jsem to udělala, uviděla jsem svého bratra a dva další kluky. A jeden z nich byl ten, co do mě vrazil. Zřejmě si na mě vzpomněl, ušklíbl se a zasedl ke stolu.
"Jak to šlo, sestřičko?" zeptal se Drew a sedal si ke mně.
"Docela dobře, teda asi tak před pěti minutama to dobrý být přestalo," zavrčela jsem a přitom probodla pohledem kluka, který se najednou strašně zajímal o to, co má na talíři. Ten druhý vedle něj měl tmavší vlasy a vypadal, jako jeho starší verze.
"Aha, tohle jsou Wes a Keaton, kluci, tohle je moje sestřička Jenn."
"Sestra?! Cože? Proč jsi mi neřekla, že jsi jeho sestra?" zvolal Keaton.
"Pokud vím, tak se mnou chodíš do třídy a já jsem říkala, že jsem jeho sestra," odpověděla jsem mu nasupeně.
"Proč jsi myslíš, že bych tě měl poslouchat?!"
"Počkejte! Co se stalo?" ozval se ten poslední. Wes.
"Tady Keaton do mě vrazil a ani se mi neomluvil," vysvětlovala jsem zamračeně.
"Vážně, Keatsi? Omluv se," pobízel ho. Keaton se na mě nejdřív otráveně podíval a pak pronesl: "Pardon."