Too close -33-

EmBee

Přišlo to osudné pondělní ráno,kdy jsem se měla vrátit po dvou týdnech do školy. Jen pomyšlení na tu masu lidí, co tam bude a jejich otravné pohledy a komentáře mi převrátilo žaludek úplně naruby. Neochotně jsem se zvedla z postele a zamířila přímo do koupelny pod studenou sprchu, která mě alespoň trošku probudila.
"Určitě nechceš zavést do školy?" Ptala se mě máma už snad po sto padesátý.
"Mami, nejdu poprvé do nové školy a navíc Ty už pro mě jede," usrkla jsem si ze svého hrnku kakaa a snažila se neznít příliš otráveně. Nechápu proč do tý školy nemůžu prostě pěšky.

"Ten Tyler je vážně milej kluk," šklebila se na mě máma naproti u stolu.
"Mami..." Otráveně jsem se zabořila do své židle a ani jsem se nenamáhala skrývat svoji nechuť v téhle konverzaci pokračovat.
"No co, vždyť mám pravdu," mrkla na mě a zabořila svůj zrak do svých papírů pohozených všude po stole. Celkem jsem se divila, že jsem si vůbec našla prázdné místečko na snídani.
"A co ten kluk, se kterým si šla na ten večírek? Od toho dne jsem ho tu vůbec nezahlídla. A proč tě vlastně nedovezl domů on?" Zvedla zrak zpátky na mě a tázavě mě svými oči skenovala. Přišlo mi jako by vše náhle zpomalilo, jako by se celý svět zastavil a čekal jen na mou odpověď. Srdce mi bilo o sto šest, ruce se mi rozklepaly a slzy už jsem měla na krajíčku, když se domem rozezněl zvonek.
"To bude Tyler, už bych měla jít," s velkým rachotem jsem odstrčila židli od stolu a vyrazila co nejrychleji ke dveřím.
"Ahoj," usmíval se na mě Tyler od ucha k uchu. Jakmile jsem vystoupila ze dveří jeho dlouhé ruce se kolem mě ovinuly a přitiskly si mě pevně k hrudi.
"Ahoj," pozdravila jsem ho nazpět, když mě ze svého sevření konečně pustil.

Cesta do školy netrvala autem nijak dlouho, takže než jsem si to vůbec uvědomila, stáli jsme na školním parkovišti, kde se to každou chvíli hemžilo více a více lidmi.
Chvíli jsem zápasila s pásem, ale když jsem se ho konečně zbavila Tyler už mi otvíral dveře a s usměvem čekal až vystoupím. Dveře se za mnou ihned zabouchly, ale Tylerovo obrovské tělo mi nedovolilo nikam se hnout.
"Tylere," šeptla jsem tak, že jsem se ani já skoro neslyšela.
"Vůbec si za celou cestu nepromluvila," opřel se rukou o auto jen pár centimetrů od hlavy, což mě začalo celkem znervózňovat.
"Ne, že by si toho normálně namluvila nějak hodně, ale..." Nedořekl to a druhou volnou rukou mi zastrčil neposlušný blonďatý proužek vlasů za ucho. Ano, blonďatý... Ty měl pravdu, nemůžu se neustále užírat minulostí a tohle je můj první krůček, jak se od ní můžu osvobodit, nebo se o to alespoň pokusit. 
"Mám strach," přiznala jsem tiše.
"Už nemusíš," pohladil mě hřbetem ruky po tváři a otřel své rty jemně o mé. Tak tohle jsem vážně nečekala. Stála jsem tam nehybně a zírala do dálky. A vše se ještě zhoršilo, když jsem zahlédla Wesleyho auto odjíždět z parkoviště. MOŽNÁ JSEM TIŠE DOUFALA, ŽE HO POTKÁM...

Zasloužila bych si pěstí do obličeje :X POKUSÍM SE ze sebe vymáčknout víc a hlavně častěji...
Vím, že je teď dost pozdě, ale lepší pozdě než jindy... takže si nezapomeňte přečíst nejnovější díl Konce světa, hoďte tam like a popřejte LoTé opožděně k narozkám! 

EmBee♥