Too close -34-

EmBee

Každou sekundu, kterou jsem strávila ve škole, jsem strávila hledáním jeho přítomnosti, nebo alespoň nějakého znaku, že je tu... ať jsem se to snažila jakkoliv zablokovat... v hodinách, které jsme měli společné, dokonce i v těch, které jsme společné neměli jsem se musela neustále otáčet za jeho místem. Jako bych tiše doufala, že se tam z ničeho nic objeví, ale nikdy neobjevil...

"Slečno Hastings, mohla byste se přestat neustále otáčet a začít se soustředit na učivo?!" Vytrhl mě hlasitý křik učitelky, která mě propalovala pohledem, zatímco mlela křídu v ruce. Nasucho jsem polkla a zabořila se do lavice s očima přišpendlenýma pevně
do nějaké učebnice. Ani jsem netušila, co mám za hodinu, co probíráme a jak jsem se sem vůbec dostala. Má mysl se neustále točila kolem jedné osoby...
"Hastings!" Flákla učitelka do stolu, tak silně, že všichni ve třídě včetně mě vyděšeně nadskočili.

"Slečno Hastings, vy zůstanete, potřebuju s vámi mluvit," ozvalo se opět mé jméno, tentokrát však, když už byla většina lidí pryč na cestě na další hodinu. Uposlechla jsem příkaz a sedla si zpátky do lavice tentokrát s věcmi sbalenými v tašce. Když všichni odešli, učitelka zavřela dveře a popošla zpátky ke mě.
"Abbigail Hastings, váš průměr se značně za poslední týden, co jste se po nemoci vrátila zpět do školy, zhoršil a podle informací od ostatních učitelů nejen v mé hodině," založila si ruce na hrudi a posadila se na lavici vedle mě. Nevěděla jsem, co ji na to říct. Seděla jsem tam, zírala někam dopředu a nervózně se hrála s šňůrkou čouhající z mé tašky položené na lavici.
"Byla jste jedna nejlepších studentů a teď jste pravý opak, nevím, jaká je příčina vaší neschopnosti se soustředit, ale doufám, že si to, co nejrychleji srovnáte, protože jinak budete mít velké problémy," jen jsem na to kývla a zvedla se k odchodu. Jak jsem to dokázala, stát se během týdne nejhorším studentem? Nechápala jsem to, ale neměla jsem na to v hlavě místo.

Proplouvala jsem mezi desítkami těli posetými všude po chodbě a snažila soustředit, alespoň na něco jiného než na Wesleyho, když jsem ucítila tvrdý náraz do ramene, který mě odhodil pár kroků zpátky.
"Co si myslíš, že děláš, Abbigail!" Zdůraznila mé jméno osoba, teď stojící přímo přede mnou s namyšleným výrazem. Pokud vím, já jsem do ní nenarazila!
"Já?!" Naštvaně jsem na ni vykřikla, "to ty jsi do mě vrazila, Clary!" udělala jsem totéž, co ona a tvrdě zdůraznila její jméno.
"Všichni viděli, jak si do mě vrazila ty, že," otočila se kolem dokola a ostatní začali hnedka kývat na souhlas, ale já věděla moc dobře, že jsem to neudělala. Vztek, který jsem tak dlouho zadržovala, ve mě vzplanul a než jsem se nadála ucítila jsem ostrou bolest v dlani. Nechtěla jsem ji uhodit tak prudce, nechtěla jsem ji ublížit... Nebo možná jo...
Několik párů ruk mě ihned chytlo a táhlo mě od ní.
"Okamžitě do ředitelny s ní!" Uslyšela jsem něčí hluboký hlas a podle nařízení, který vydal hádám, že to byl nějaký učitel.
"To ty si mi to udělala, Clary! To ty si mě úplně zničila! To ty..." řvala jsem na ni z plnýho hrdla a snažila se přitom vyprostit z pevného sevření, nějakých kluků, kteří mě táhli do ředitelny.

"Pusťte mě," škubala jsem sebou, ale když jsme došli před ředitelnu pustili mě sami. Sesypala jsem se do jednoho z křesel, které stály hned vedle dveří a hlavu zabořila do dlaní, které jsem si smáčela ihned slzami. Nevím, co to do mě vjelo, ale kdybych mohla celou tu událost vrátit a udělat něco jinak, vrazila bych jí tu facku znovu. A NE JEN JEDNOU...