Need You (22)

EmBee

"Annie…" odmlčel se.

"vím že mě nemůžeš vystát. Chápu to a respektuju to, ale přestaň prosím s podupáváním, prosím." naštvaně jsem se na něj koukla a přišpendlila nohy na zem.

"Děkuju…"

"Vracím se zpět do Anglie." vytřeštila jsem na něj oči a kdybych měla v puse vodu, všechnu bych na něj vyprskla.

"Ne!"Nevěřícně jsem kroutila hlavou.

"Nejedu s tebou do Anglie!" kývala jsem vyděšeně hlavou ze strany na stranu. Pevně jsem stiskla Wesleyho ruku, protože jsem se bála, že budu muset zpět do Anglie. Bála jsem se, že ho ztratím… Vnukly se mi z toho slzy do
očí.

"Taky nemusíš…" řekl a já štěstím objala Wesleyho kolem krku a brečela jsem štěstím.

"Jen jsem vám chtěl dát klíče od vily. Takový brzký dárek k tvým osmnáctým narozeninám, Annie…myslel jsem, že byste se tam vy dva mohli přestěhovat." odtrhla jsem se od Wesleyho a nevěřícně na něj zírala.

"Všechny papíry na dům včetně auta jsem přepsal na tebe. Takže s tím můžeš dělat co se ti zlíbí. Vlastně to můžeš i prodat jestli chceš." zašmátral v kapse a podal mi klíčky, poté vstal a vytáhl z šuplíku nějaké desky, které pak položil na postel vedle nás.

"Proč tohle všechno? Snažíš se mě udobřit tím, že mi dáš barák?" naštvaně jsem praštila klíčema o zem a rychlým krokem mířila zpět k ostatním.

"Annie!" křikl otec, ale to už jsem byla u Val, která zpozorovala můj výraz, a objala mě.

"Wesley počkej. Mohl bych s tebou ještě mluvit? Vracím se už…" to bylo jediný co jsem ještě uslyšela, než zavřel otec dveře. Sedla jsem si na pohovku a nepřetržitě sledovala dveře.

Konečně jsme sice dojeli do New Yorku, ale otec s Wesem byli pořád zavření v části tour busu, kde se spí, a něco probírali. Začala jsem mít strach o Wese, ale přitom jsem na něj měla zlost. Popadla jsem mikinu a ještě než se stačily dveře zcela otevřít, už jsem se procházela někde po New Yorku sama.