My little princess

EmBee

"Drew?! Kde si bro?" uslyšel jsem Wesley jak vešel do pokoje. Rychle jsem si utřel slzy, protože jsem nechtěl aby mě takhle viděl.
"Kámo, co se stalo?" Sedl si ke mě na postel a položil mi ruku na rameno.
"Pamatuješ na ni?" vrazil jsem mu mobil do ruky.
"Jo, jasně. Emily. Stalo se s ní něco?" nechápavě na mě zíral.
"Dneska jsem ji viděl v parku."
"Fakt? Jak se má? Mluvil si s ní vůbec?" 
"Dneska jsem ji viděl v parku s tříletým dítětem, které jí říkalo....mami" zlomil se mi hlas. Zíral jsem na její fotku v mobilu a znova se mi vybavila chvíle kdy to prtě zavolalo "Mami!" a řítilo se to rovnou za Em.
"Myslíš, že..." odmlčel se Wes.
"Já nevím! Co když jo! Musím ji najít! Ale jestli je to
dítě moje, proč mi to do háje neřekla!" flákl jsem mobilem o zem a sledoval jak se tříští na kousíčky. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem ji nechal jen tak odejít. Ale byl jsem naštvaný i na Emily, že mi to neřekla. Miloval jsem ji a stále i po třech letech co spolu nejsme ji miluju. Bála se snad. že nebudu to dítě chtít? Že ji pošlu na potrat?

Hned druhý den jsem šel zpět do parku k dětskému pískovišti. Stála tam a povídala si tam s jinou mladou maminkou. bez váhání jsem se k ní rozeběhl.
"Emily!" zastavil jsem těsně za ní. Zářila jako sluníčko, ale když se otočila a uviděla mě, celá ztuhla.
"S někým jste si mě musel splést." zamumlala rychle. Panikařila. Nevěděla co udělat dřív. Jestli odvést svou dceru....naši dceru, nebo prostě jen předstírat, že se neznáme. Nakonec zvolila první variantu.
"Ali, zlatíčko, už musíme jít abychom stihli balet." chytla svou...naší dcerku za ruku a odváděli ji ode mě co nejdál.
"Emily! Emily, já vím, že jsi to ty. Emy." popoběhl jsem za nimi. Zastavila se a chvíli jen stála jak přimrznutá k zemi. Když se konečně otočila spatřil jsem její oči potopené v slzách. Nevěděl jsem, co dělat. Zda ji obejmout či jen bez hnutí zírat jak pláče.
"Mami, kdo je ten pán?" upoutala mou pozornost ta malá bytůstka, kterou držela Em za ruku. Nedokázal jsem z ní spustit oči. Byla tak malá a tak nádherná jako její matka.
"Mami, kdo to je?" zatřásla ta maličká Emliinou rukou. Přejel jsem zraky zpět k Emily. Volnou rukou si zakrývala pusu. Vzlykala. Možná jsem za ní vůbec neměl chodit. Možná jsem udělal tu největší chybu.
"To je..." dostala ze sebe mezi vzlyky. Ten andílek, kterého držela za ruku, na ni upřel zrak a čekal trpělivě na odpověď.
"...tvůj tatínek." dostala ze sebe nakonec Em. Myslel jsem, že jí nakonec řekne, že jsem jen strejda Drew, nebo co se jim to říká, ale ona ji řekla, že jsem její otec. Zíral jsem na Emily a přitom se mi oči plnily slzami. Jen jsem si čupl k mé malé princezně. Ali se pustila své mámy a přišla ke mě. Natáhla ruku k mému obličeji a pomalounku se přibližovala. Jen jsem tam čupěl a přitom si ji prohlížel. Konečně jsem ucítil její malé prstíčky na tváři. Posléze jsem ucítil celou její teploučkou dlaň. Byla tak maličká.
"Ahoj krásko." jediná slova, na která jsem se v tom úžasu zmohl. Obdařila mě svým zářivým úsměvem a dál pokračovala v prohlížení. Svými ručičkami projela každý kousek mého obličeje a pečlivě ho zkoumala. Nechápal jsem jak mi to Em mohla udělat. Jak mě mohla obrat o ty tři roky... tři roky se svým dítětem.
"Alison...už musíme jít na balet, zlatíčko." otřela si Emily hřbetem ruky slzy a pokusila se o úsměv. I přes to všechno vypadala nádherně, jako vždy.
"Půjde táta se námi?" stále s rukami položenýma na mých tvářích, se otočila ke své mamince.
"To se budeš muset zeptat jeho." usmála se na ni a hned na mě hodila prosebný výraz.
"Půjdeš?" pomalu jsem sjel zrakem zase k Ali.
"Samozřejmě, že půjdu s váma." dostal jsem ze sebe po chvíli a zvedl se. Ali se chytla Em za ruku a nakonec se druhou packou chytla i mě.

Ten den se sice všechno změnilo, ale jistě mohu říct, že se to změnilo k dobrému.