Smolařka na entou, 44.díl

LoTé

Bohužel mé prosby nikdo nevyslyší a já musím udělat co mi přikázal. Hnusem zavírám oči a brečím a sama sobě se divím, že se ještě nedávím. Tahá mě za vlasy, abych zrychlovala a nakonec musím to... všechno spolknout. Spadnu na zem a lapám po dechu. Slzy se mi derou z očí ale už nevzlykám. Podívám se na ty tři. Jeden si zapíná poklopec, hnusem se otřesu a podívám se na ty dva. Oba vypadají naprosto
šokovaně. "No co je? Vemte si ji taky, já mizím." rozloučí se s nimi ten hnusák a oni se zmůžou jen na to, že si mysleli, že je to jen sranda, že mě potom nechají jít. "Chtěli jsme ji jen vyděsit, aby si to pamatovala!" dodá ten podle mě nejmladší a při pohledu na svého "kamaráda" se otřese hnuse. "Jak jsi to mohl udělat?" přidá se k němu i ten druhej a ten třetí namachrovaně pokrčí rameny. "A proč jste mě vy dva nezastavili co?" zeptá se jich a s pohrdavým úsměvem zmizí ve tmě. Konečně je pryč, pomyslím si a pokusím se zvednout. Mám tak rozklepaná kolena, že se mi to ale nepodaří. Spadnu zpět na zem a stulím se do klubíčka. "Nicku," uslyším za sebou oslovení. No jistě, pomyslím si trpce, jen to hráli, udělají mi to samí, nebo ještě něco horšího. Ale mě už je to jedno. Brečím a zůstanu ležet. Ať si dělají co chtějí. Místo tahání za vlasy nebo rozepínání mého poklopce ale ucítím, jak mě někdo zvedá. Vyděšeně se otočím a vidím, že mě ten starší zvedl a někam mě nese. Z posledních sil se vzepřu, kopu, mlátím, řvu i když vím, že to není nic platný. "Nekřič prosím!" všimnu si toho mladšího se smutným výrazem a bůhví proč ho poslechnu."Vezmeme tě domů, nebo..." ztěžka polkne "na policii." "Kam chceš jít?" zeptá se mě ten starší. "Mimochodem jsem Paul, tohle je Nick." kývne hlavou k tomu mladšímu a já ze sebe ztěžka dostanu adresu mého bydliště. "Určitě nechceš na policii? Vezmeme tě tam." nabídne mi znovu Paul ale já zavrtím hlavou. Překvapili mě - až na to, že svýho kamaráda nechali mě prakticky znásilnit, jsou docela... milí? V pohodě? Ne, ale vím jistě, že bez nich bych se domů nedostala. Z parku to domů není daleko a tak Nick za chvilku klepe na dveře našeho domu. Oba se viditelně chvějou. Otevře nám mamka se širokým úsměvem. Když mě spatří, choulit se v Paulově náruči, úsměv jí zmrzne na rtech. "Stalo se něco?" vyjekne a její křik přivábí tátu. Ztuhne a okamžitě mě od Paula vezme. Chci říct, že se nic nestalo, ale hlas mě zradí a rozbrečím se. Mamka mě napůl obejme a dál se snaží z kluků dostat, co se stalo. Nick je bledej jako stěna, ani Paul se asi necítí ve své kůži, nicméně vzmůže se na požádání o pozvání dál, aby jsme to neřešili mezi dveřma. Máma je ale nechce pustit dál. "Proč? Co se stalo?!" Paul polkne a odpoví: "Vaše dcera byla znásilněna."