Our song ♥

EmBee

"Děláš si srandu? To si Carly fakt nalil ledovou tříšť do trička? Jseš teda bráška." vybouchl jsem smíchy, když mi Kyle vyprávěl co se dělo v Huntington Beach během naší návštěvy Sequimi.
"Jo, fakt." hodila Carly po Kylovi polštář.
"To je divný neměla by tu už Jennel s Breezie být?" zmocnil se mě strach při pohledu na hodiny.
"Klídek Drew! Za chvíli jsou tu, beztak se jen zdržely v nějakým krámku s hadrama. Znáš Breezie, ne?" uklidnil mě s hlasitým smíchem Wesley.
"Okay." řekl jsem, ale i tak to nebylo o moc lepší. Jennel chodí vždy na čas a teď má o hodinu a půl zpoždění, to není její styl. Pravda je, že jela s Breezie, ale co když...
"No tak Drew! Vstávej! Jde se trsat!" Vytáhla mě Carly z křesílka a začala kolem mě trsat. Normálně bych začal taky, ale teď to nešlo. Měl jsem strach o Jennel.
"Sorry lidi." chytl jsem Carly za paže, přesunul ji Wesleymu do náruče a vyrazil směrem ven. Pochodoval jsem sem a tam a přitom jsem v ruce svíral mobil, div jsem ho nerozmáčkl. Neustále jsem se pokoušel dovolat Jennel nebo aspoň Breezie, ale obě měli mobil vypnutý. Ikdyž mi to ten otravnej chlapík říkal pořád, že je její mobil vypnutý, pořád jsem jí volal, potřeboval jsem slyšet její hlas. Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku, že se jí nic nestalo. 
"Drew." položil mi Wesley ruku na rameno.
"Kámo, klídek. Určitě jsou v pořádku a hlavně na cestě domů." poplácal mě po zádech.
"Já ti nevím BRO. Mám takovej divnej pocit." sedl jsem si na schody před dveřmi a házel kamínky na silnici. Najednou mi začal zvonit mobil. Ihned jsem ho zvedl ze země a přijal hovor bez toho, aniž bych se podíval, kdo to je.
"Jennel?!" vyjekl jsem hned do mobilu.
"Ne Drew to jsem já Breezie."
"Breezie! Kde jste?!" sice to nebyla Jennel, ale to, že to byla Breezie, mě začalo přesvědčovat, že je vše v pořádku. Něco se mi, ale na jejím hlasu nelíbilo.
"Přijeď rychle do nemocnice, prosím! Jenn..." klesl ji hlas a začala vzlykat. Najednou se to vše zhroutilo. Stál jsem tam jak přimraženej a přitom mi vyklouzl mobil na betonovou dlažbu.
"Drew! Co se stalo?" šťouchl do mě vyděšeně Wes. Díky němu jsem si uvědomil, že mám jet za ní, za Jennel.
"Musím do nemocnice. Kde máš klíčky?!" křikl jsem na Wese a běžel k autu. Wesley okamžitě vystartoval hodil mi klíče a sedl si na místo spolusedícího. Okamžitě jsem nastartoval a valil jsem to co nejrychleji do nemocnice.
"Breezie!" utíkal jsem k ní.
"Jseš v pořádku? Co se stalo? Kde je Jennel?" selhal mi hlas pří jejím jméně.
"Breezie." objal ji celý uslzený Wesley.
"Jo, jsem v pořádku. Kamión..." začala zase brečet. Jennel...
"Kde je Jennel?!" vyjekl jsem na ni. Měl jsem na Breezie strašnou zlost. Měla Jenn na starost! Měla jet opatrněji!
"Na operačním sále." vydala ze sebe Breez mezi vzlyky. Bylo toho na mě moc. Hodil jsem sebou na židličku a hlavu si dal do dlaní.
"Je na tom hodně zle?" sundal jsem si čepici a celý bez naděje vzlykal do ní.
"Doktor říkal, že... že... že se pokusí ji zachránit... ale že..." zlomil se jí hlas a už zase vzlykala Wesleymu do trika.
"Bojuj Jennel! Bojuj! Potřebuju tě. MILUJU TĚ!" šeptal jsem neustále do čepice. Seděl jsem tu 5 hodin. Byl tu už i Keaton, Laraine, Will, no prostě všichni, ale doktor ne a ne vylízt. když konečně vylezl ihned jsem se k němu vrhl.
"Jak je jí?" celý napjatý jsem na něj zíral, ale on jen zíral do svých papírů.
"Vy jste....?" podíval se na mě.
"její přítel" doplnil jsem rychle.
"Omlouvám se, ale ztratila příliš krve a..." už jsem nevnímal, co říkal. Otočil jsem se a zklamaně jsem odkráčel pryč z nemocnice. Bylo to jako by všechno zpomalilo. Ta nemocniční chodba byla děsně dlouhá, myslel jsem, že se odtud nikdy nedostanu. Všechno co jsem měl se totiž v jednom momentě rozplynulo. Už jsem tu byl jen já se svými myšlenkami....
Seděl jsem ve svém pokoji, ztrouchnivělý části domu. V jedné ruce jsem svíral tužku a v druhé můj blok, jedinou zachovanou věc v tomhle pokoji. Špičkou tužky jsem jezdil po bloku a vytvářel tím malá neúhledná písmenka, která tvořila text písničky... písničky pro Jennel.
"Bro, co to děláš?" uslyšel jsem za sebou Wese. Najednou mi bylo jedno, že stojí za mnou. Našel jsem totiž svůj klid. Když jsem totiž psal, cítil jsem, že je tu se mnou.
"Píšu písničku pro Jennel." usmál jsem se na něj a ukázal mu pyšně svůj blok.

Doufám, že se to bude líbit:) Omlouvám se, že je to tak negativně naladěný, ale nedokážu se vzpamatovat z toho že už tu mezi námi není Cory Monteith‬ :'((