Konec Světa, 32.díl - KONEC

LoTé

"Jdu s váma!" oznámím neústupně, když se chlapi vydávají ven získat nějaké jídlo a případně zbraně a Drew s mým tátou se na sebe podívají. 
"Dobře. Ale drž se s jedním z nás nebo s Willem. Jednou to přijít muselo," řekne jedním dechem i odpověď na máminy nevyslovené připomínky a tím jí vezme vítr z plachet. Vezme proto Isaaca a Lauru za ruku a odvede je do ložnice. 
Já mezitím nestíhám věřit vlastním očím. Oni mě sebou vážně vezmou! 
Drew mi podá nůž a na chvilku si mě k sobě přitiskne. 
"Budeš se držet při mně a budeš opatrná. Když k tobě nějakej přijde a mi ho nestihnem, vraž mu to..."

"Do hlavy, já vím," přeruším ho a on se na mě podívá. "Víš, ten chlap, co jsi ho..." zarazím se a on chápavě přikývne, že mi rozumí. 
"Probral se..." řeknu mu a jeho zorničky se rozšíří zděšením. 
"Udělal ti něco?!" vyhrkne když nastupujeme do auta a já zavrtím hlavou. 
"Ne... ale probudil se tak... jinak..." řeknu a Drew se zamračí. Asi stejně jako já nechápe, jak je to možný, když ho nic nekouslo.
"Možná ho něco kouslo," připustí po chvilce Drew a já kývnu. Je to možné, mohl to mít schované pod košilí a vědět, že už dlouho žít nebude. 
"Jsem blbej, neměl jsem tě tam nechávat samotnou, promiň," omluví se s upřímným smutkem v očích a políbí mě na spánek. 
"To nic," usměju se na něj a zadívám se na cestu, kterou táta vyrazil. Bohužel pozdě. Táta jel rychle, abychom na sebe hlasitým autem neupozorňovali, ale nepočítal s tím, že za zatáčkou, která ještě včera byla volně průjezdná, bude na zemi mrtvý jelen a kolem něho hromada mrtváků.
Ztuhne mi krev v žilách a zavřu oči v očekávání prudkého nárazu, který vzápětí přijde. Mé tělo sebou škubne, ale pás mě stáhne zpátky, přičemž mi způsobí ostrou bolest v zádech. Pak se začne auto zběsile otáčet, až se po několika přetočeních ustálí na střeše. Až teprve teď otevřu oči a přitom bolestně zasténám. Uhodila jsem se do hlavy, ze které mi teče krev, a mám pocit, že kromě bolesti v zádech mám i zlomenou ruku. 
"Drew, Wille, tati...?" oslovím moje nejbližší a ze zadku auta uslyším zasténání dalších lidí z naší skupiny. Alespoň něco. 
"Drew, prosím!!" rozbrečím se a strčím do Drewa. Jeho hlava se bez známky života komýhne na druhou stranu a já se rozbrečím ještě víc. Zlomil si vaz. 
Ztěžka rozepnu pás a přitom se snažím nespadnout přímo na podlahu. Willovi krvácí celá hlava, a proto se nakloním co nejblíž k tátovi, abych zjistila jestli dýchá. 
"Tati prosím," zašeptám, ale on se ani nehne. 
Musím ven, uvědomím si, když ucítím kouř vycházející nejspíš z kapoty auta. Ale co venku. Sotva chodím, zpátky nedojdu, tím spíš, když se kolem slízá hromada mrtváků. A Drew je mrtvý...
Myšlenky mě přejdou ve chvíli, kdy ucítím palčivou bolest v pravé lopatce a potom, jak se mi po zádech rozlévá vlastní krev. Když se otočím, spatřím Stephena, jednoho člena naší skupiny, s nataženou zbraní. On mě střelil. 
"Promiň, nemůžeme tě vzít sebou. Bude to rychlý," podívá se na mě omluvně a já zalapám po dechu. Pak spadnu na zem auta a cítím bolest, pomalu se mísící s čím dál větším chladem. A klidem. A pak najednou necítím nic. 
Otevřu oči a zakousnu se do prvního kusu masa, který před sebou uvidím. Musím ukojit svůj hlad...

KONEC

Díky všem, co to kdy četly, snad sem vás moc nezklamala tím, že se proměnila taky :P Ale to je život ;)