Noc na pláži

Annabellka

Mrzlo. Všichni lidé už byli ve svých domovech, jen šestnáctiletá Steffie se procházela nočním městem. Zní to šíleně že? Mladá blondýnka v černém kabátě se procházela Kalifornskými ulicemi, kde byla náhoda, že sněží, a užívala si ten pocit, že jí sněhové vločky padají do vlasů a dělají tam zajímavé bílé obrazce. Zastavila se, zvedla obličej směrem k obloze plné hvězd a nechala vločky, aby jí padaly do obličeje. Když jí jedna vločka spadla do oka, zamrkala, dala hlavu do původní polohy a šla dál. Sníh jí křupal pod podrážkami černých sněhulí, které se promáčely pod náporem mokrého sněhu.Když už byla zmrzlá na kost, vydala se k domovu, naštěstí nebydlela tak daleko. Před domem se začala prohrabovat v kapse kabátu, ale klíče nebyly k nalezení
„To se mi snad jen zdá“ zaklela pro sebe a vytáhla telefon. Vytočila číslo svého bratra, protože rodiče byli na
služební cestě. V telefonu se ozval hlas operátora, že telefon je nedostupný.Vztekle telefon dala zpět do kapsy a rozplakala se. Byla jí zima a neměla se jak dostat domů. Tak šla na pláž a sedla si na jedno z lehátek. Sněhové vločky jí najednou připadaly otravné jako osina v zadku. Pořád plakala a slané potůčky slz se jí draly z očí a ztékaly po zmrzlých červených tvářích. Protože bylo lehátko studené, Steffie se zvedla a šla dál po pláži. Dívala se na moře, jak se třpytí, když na něj svítí měsíc v úplňku. Když se podívala dál po pláži, uviděla v písku sedět kluka v černém kabátu, který měl hlavu v rukách, a vypadalo, že byl z něčeho zoufalý. Přisedla si k němu do studené trávy a kluk k ní okamžitě zvedl hlavu. Steffie se na něj usmála a on jí úsměv opětoval menším, vypadal spíš jako úšklebek.
„Ahoj. Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí pohotově tajemný neznámý. Hlavu měl pořád v dlaních.„Steffie. Jak ty?“
„Keaton. Copak dělá v tomhle počasí na pláži takhle pozdě v noci takhle mladá holka?“ zeptal se a opřel se o ruce.
„Ráda se tu procházím v noci. Je to příjemné odreagování. A navíc jsem někde ztratila klíče od domu. Ty moc šťastně ale nevypadáš“
„Nejsem moc veselý, dneska je nejhorší den mého života“
„Pročpak?“ tenhle kluk se jí líbil, byl tajemný a krásný. Tenhle typ kluků jí přitahoval.
Sklopil hlavu a zašeptal slova, která se Steffie vryly do srdce.
„Dnes se mi zabil bratr. Už dlouho bral drogy a dneska si udělal z LSD, kokainu a heroinu koktejl a to ho zabilo“
Steffie se po těchto slovech rozklepaly modrofialové, zimou zbarvené, rty a o čí se jí opět draly ty proradné slzy. I když jeho bráchu neznala, bylo to pro ní hrozné. Keaton se na ni podíval a řekl: 
„Neplakej. Nechci se znovu rozplakat taky“ usmál se sladce a otřel hřbetem ruky Steffie ze tváře slzičku.
Chvíli si povídali a pak se na sebe podívali. Dlouhou dobu se Steffie dívala do jeho krásných očí, ve kterých se dalo utopit. Najednou jí Keaton dal polibek.
„Co to?“ zeptala se zaskočeně Steffie.
„Musím tvým rtům vrátit barvu“
Tentokrát to byla Steffie, kdo začal s polibkem.

Pozn. autorky: Doufám, že se vám moje první ff-ka líbila. Na štědrý den pošlu ještě jednu, s vánoční tématikou, nečekaně :DD. A protože jsem napůl Rumunka, plánuju udělat jednu s Rumunskou tématikou. Jestli chcete takovou, napište komentář, mulțumesc, vaše Annabellka :))

Pozn. LoTé: Ano, jsem kráva že to sem dávám až teď ale nějak jsem si odvykla chodit na náš e-mail, pač jste tam stejně nikdo nic neposílal :D Tuhle chybu už nikdy neudělám, takže posílejte co hrdlo ráčí, budu to kontrolovat každý den ;D


PS: Zítra je Silvestr, takže počítejte s nějakou perverzní povídkou, podobné té, kterou jsme smolily minulý rok s EmBee. Teď jsme ale už o rok starší... 3:)

Peace and Love,

LoTé