EmBee
Christian :))
"Jane co je tam, proč brečíš?" kejvala se mnou ze strany na stranu Betty. Normálně ji mám ráda, ale momentálně byla děsně otravná. "Bett, já ti to někdy řeknu, ale teď mě nech prosím osamotě." řekla jsem svý nejlepší kamarádce a rozeběhla se směrem do parku. Potřebovala jsem být sama, potřebovala jsem se uklidnit. Proč jsem to vůbec otvírala, neměla jsem Bett vůbec poslechnout. Všichni mi neskutečně chybějí, ale já se tam nemůžu vrátit. Utekla jsem odtamtud, protože mě rodiče věčně jen bili, vlastně jsem neutekla jen jsem se přihlásila na školu hodně daleko od nich. Carly, Peter, Christian to byli ti nejlepší lidi, se kterýma jsem prožila dětství. Tak moc mi chybí. Z očí mi tekly vodopády slz, který nešly zastavit. "Ještě přeběhnout silnici a už jsem tam." řekla jsem si pro sebe a rozhlídla se. Zrovna když jsem byla uprostřed silnice, něco do mě silně narazilo až jsem upadla. Pak jsem jen cítila ránu do hlavy a už nic. Černočerná tma.
Když jsem se probudila, viděla jsem kolem sebe jen prázdný bílý stěny. Několikrát jsem se pokoušela vstát, ale vždy mi začala nehorázně tříštět hlava. Do pokoje vešla nějaká starší paní a pořád otvírala pusu, ale nevydala ze sebe ani hlásku. "Proč nemluvíte, proč jen otvíráte pusu?" zeptala jsem se jí, protože jsem chtěla vědět proč tu jsem, ale ani svůj hlas jsem neslyšela. Ta stará paní se otočila, odešla pryč z pokoje a pak se vrátila s nějakým mladým mužem v dlouhém bílém plášti. Vypadal zklamaně. Do ruky vzal stírací tabulku a fixu a začal na ni něco psát. Pak zvedl hlavu a otočil tabulku, tak abych viděla, co tam napsal. Je mi ti moc líto, ale ohluchla jste. Po nárazu do auta jste upadla hlavou na kámen. Když jsem si to přečetla z očí mi vytryskly slzy. Schovala jsem se pod peřinu, protože jsem nechtěla aby mě tak viděli. "Já už nikdy nic neuslyším" pomalu jsem si to začala uvědomovat, ale smířit jsem se s tím nedokázala.
Během mého pobytu zde v nemocnici jsem se s ostatními dorozumívala pomocí tabulky a fixy. Taky jsem se učila odezírat ostatním ze rtů, ale bylo to těžký.
Když mě konečně pustili, hned jsem se sbalila a odjela někam pryč. Ještě dál od domova a daleko od mýho dosavadního bytu. Do Huntington Beach v Californii. Našla jsem si tu práci a malý byt na kraji města.
Každý den jsem si chodila sednout na pláž vypnout na chvíli mozek. Ráda jsem si tu kreslila do skicáku, a aby mě nikdo nerušil, nosila jsem sluchátka v uších. Jednou si ke mě přisedl nějaký kluk. Byl hezký :3, ale nebyl pro mě. Takovej pěknej kluk by přece neztrácel čas kvůli nějaký hluchý holce. říkala jsem si, když do mě jemně šťouchl a něco říkal, ale protože mluvil strašně rychle a já ho nestíhala, ukázala jsem na sluchátka a věnovala se dál mým kresbám. Pak jsem si uvědomila že už se pomalu, ale jistě stmívá, a tak jsem se zvedla a odešla. Druhý den, když jsem šla na své oblíbené místečko, ten kluk ze včerejška už tam byl. Sedla jsem si tedy na svý místo a začala zase čmárat do skicáku. On se přišunul blíž, nalepil mi žlutý papírek se vzkazem na skicák a přiložil mi k tomu bloček s dalšími lepícími papírky. CO POSLOUCHÁŠ? podívala jsem se na něho a pousmála se na něho.On mi úsměv opětoval, vypadal mile :). Vzala jsem bloček, napsala mu zpět a vlepila mu to do sešitu.
Já: SPECIÁLNÍ PÍSNIČKU
On: MŮŽU SI JI POSLECHNOUT?
Já: NELÍBILA BY SE TI
On: URČITĚ JO
Já: NE :))
On: TAK FAJN :) JAK SE JMENUJEŠ? :))
Já: JANE :) JAK TY?
On: PĚKNÝ JMÉNO :) DREW :))
Já: DĚKUJI DREW
On: JAKÁ JE TVÁ NEJOBLÍBENĚJŠÍ BARVA?
Já: MOJE? MODRÁ :))
On: MOJE TAKY :))
Já: CO POSLOUCHÁŠ?
On: OD VŠEHO TROŠKU :)) ALE SPÍŠ ZPÍVÁM :)
Já: A ZAZPÍVÁŠ MI NĚKDY?
On: NĚKDY MOŽNÁ :))
Já: UŽ MUSÍM JÍT AHOJ :))
On: AHOJ JANE :)
Rozloučila jsem se sním a šla s úsměvem od ucha k uchu domů. Je tak milý. Když jsem další den přišla, už zdálky mi Drew mával. Přišla jsem k němu a nalepila mu svůj fialový papírek na ruku. Přečetl si můj vzkaz a svůj vzkaz mi nalepil na krk. Potom jsem mu svůj papírek nalepila na čelo a takhle to šlo dál asi tak 3 hodiny. "Povídali" jsme si o všem jako bysme byli kdoví jací kamarádi. Věřila jsem mu, měla jsem pocit, že bych mu to měla říct.
Já: CHCEŠ SI POSLECHNOUT TU PÍSNIČKU?
On: JASNĚ, ŽE JO :))
Podala jsem mu svý sluchátka, on si je strčil do uší, ale hned si je zase vyndal.
On: VŽDYŤ TAM NIC NEHRAJE?!
Nalepil mi lísteček na skicák a čekal. "Já jsem totiž hluchá." řekla jsem se sklopenýma očima. Drew vzal do ruky bloček a fixu a psal, potom mi papírek nalepil zase na skicák a usmál se na mě.
On: ALE I TAK JSI STÁLE KRÁSNÁ
Vstal, vzal mě za ruku a běželi jsme spolu do neznáma...
Během mého pobytu zde v nemocnici jsem se s ostatními dorozumívala pomocí tabulky a fixy. Taky jsem se učila odezírat ostatním ze rtů, ale bylo to těžký.
Když mě konečně pustili, hned jsem se sbalila a odjela někam pryč. Ještě dál od domova a daleko od mýho dosavadního bytu. Do Huntington Beach v Californii. Našla jsem si tu práci a malý byt na kraji města.
Každý den jsem si chodila sednout na pláž vypnout na chvíli mozek. Ráda jsem si tu kreslila do skicáku, a aby mě nikdo nerušil, nosila jsem sluchátka v uších. Jednou si ke mě přisedl nějaký kluk. Byl hezký :3, ale nebyl pro mě. Takovej pěknej kluk by přece neztrácel čas kvůli nějaký hluchý holce. říkala jsem si, když do mě jemně šťouchl a něco říkal, ale protože mluvil strašně rychle a já ho nestíhala, ukázala jsem na sluchátka a věnovala se dál mým kresbám. Pak jsem si uvědomila že už se pomalu, ale jistě stmívá, a tak jsem se zvedla a odešla. Druhý den, když jsem šla na své oblíbené místečko, ten kluk ze včerejška už tam byl. Sedla jsem si tedy na svý místo a začala zase čmárat do skicáku. On se přišunul blíž, nalepil mi žlutý papírek se vzkazem na skicák a přiložil mi k tomu bloček s dalšími lepícími papírky. CO POSLOUCHÁŠ? podívala jsem se na něho a pousmála se na něho.On mi úsměv opětoval, vypadal mile :). Vzala jsem bloček, napsala mu zpět a vlepila mu to do sešitu.
Já: SPECIÁLNÍ PÍSNIČKU
On: MŮŽU SI JI POSLECHNOUT?
Já: NELÍBILA BY SE TI
On: URČITĚ JO
Já: NE :))
On: TAK FAJN :) JAK SE JMENUJEŠ? :))
Já: JANE :) JAK TY?
On: PĚKNÝ JMÉNO :) DREW :))
Já: DĚKUJI DREW
On: JAKÁ JE TVÁ NEJOBLÍBENĚJŠÍ BARVA?
Já: MOJE? MODRÁ :))
On: MOJE TAKY :))
Já: CO POSLOUCHÁŠ?
On: OD VŠEHO TROŠKU :)) ALE SPÍŠ ZPÍVÁM :)
Já: A ZAZPÍVÁŠ MI NĚKDY?
On: NĚKDY MOŽNÁ :))
Já: UŽ MUSÍM JÍT AHOJ :))
On: AHOJ JANE :)
Rozloučila jsem se sním a šla s úsměvem od ucha k uchu domů. Je tak milý. Když jsem další den přišla, už zdálky mi Drew mával. Přišla jsem k němu a nalepila mu svůj fialový papírek na ruku. Přečetl si můj vzkaz a svůj vzkaz mi nalepil na krk. Potom jsem mu svůj papírek nalepila na čelo a takhle to šlo dál asi tak 3 hodiny. "Povídali" jsme si o všem jako bysme byli kdoví jací kamarádi. Věřila jsem mu, měla jsem pocit, že bych mu to měla říct.
Já: CHCEŠ SI POSLECHNOUT TU PÍSNIČKU?
On: JASNĚ, ŽE JO :))
Podala jsem mu svý sluchátka, on si je strčil do uší, ale hned si je zase vyndal.
On: VŽDYŤ TAM NIC NEHRAJE?!
Nalepil mi lísteček na skicák a čekal. "Já jsem totiž hluchá." řekla jsem se sklopenýma očima. Drew vzal do ruky bloček a fixu a psal, potom mi papírek nalepil zase na skicák a usmál se na mě.
On: ALE I TAK JSI STÁLE KRÁSNÁ
Vstal, vzal mě za ruku a běželi jsme spolu do neznáma...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee