The brothers war, 10.díl

Simapj

Tentokrát mě učil surfovat Keaton. Původně tady byli všichni tři, ale Drew i Wesley to se mnou vzdali hodně rychle. Vůbec se jim nedivím, protože jsem zjistila, že na tuhle činnost jsem naprostej antitalent. A jejich řeči typu: počkej si na svojí vlnu nebo stůj rovně, mi ohromně pomáhaly akorát k dalšímu pádu. Proto odešli tak brzo. Zrovna jsem se snažila udržet rovnováhu, když přišla o dost větší vlna, než jsem byla schopná zvládnout. Zavrávorala jsem a přepadla dozadu. Už jsem čekala, jak se nabodnu na mořského ježka nebo jinou potvoru, ale skončila jsem v Keatnově náručí.
"Ehm... díky," zamumlala jsem a vyprostila se z jeho náručí. Dopadla jsem na zem a okamžitě zaúpěla bolestí. Skočila jsem přímo na kamen. Na hodně ostrej kamen.
"Co je?" zeptal se mě okamžitě a už mě zase podpíral. Snažila jsem se doskákat až ke břehu, což bylo dost náročné. Takže po dvouch minutách, kdy jsem se hnula sotva o tři metry a hodněkrát upadla, mě vzal znovu do náručí a odnesl až na břeh. Posadil mě na pláž a zvedl mi nohu, aby na ní líp viděl. Pak se zašklebil.
"Rozříznutá noha ale neboj, neupadne ti. Chce to vydezinfikovat a obvázat," usmál se na mě. Rozhodně jsem se zvedla a zase skákala k intru. Keaton mě bez problémů doběhl a znovu mě vzal do náručí.
"Hej! Já to zvládnu sama. Nemusíš mě pořád nosit," odsekla jsem popuzeně.
"Ty zvládneš doskákat až k intru a potom se dopravit do třetího patra?" zeptal se rozesmátě. Nó... asi ne.
"Tak může jet výtahem," odporovala jsem mu. Rozesmál se ještě víc.
"Nerad ti to říkám, ale ty nejezdí."
"Do prdele!"
"Budu to brát jako souhlas, že tě můžu odnést až do pokoje," ušklíbl se nad mojí reakcí. To už otevíral dveře na intr a mířil přes společenskou místnost ke schodům. Všichni na nás blbě zírali. Asi proto, že z mojí nohy tekl proud krve a nebo proto, že jsme byli oba jenom v plavkách a mokří. Všimla jsem si, že většina kluků mi čumí na zadek. Keaton mě donesl až do třetího patra. Prošel kolem mého pokoje a šel dál chodbou.
"Ale já mám pokoj tam," ozvala jsem se, když zastavil u svého pokoje a natahoval se ke klice. Ušklíbl se a vpadnul i se mnou do pokoje. Posadil mě na křešlo a začal hrabat v jedné ze skříní.
"A kdo řekl, že tě odnesu na tvůj pokoj?"
"No přece já," zamumlala jsem. Otočil se na mě, v očích mu pobaveně jiskřilo a přistoupil až ke mě s lékarničkou v ruce. Otevřel jí. Vyndal nějakej hadřík a utřel mi krev, které už tekla o něco míň. Pak vytáhl desinfekci a nastříkal mi jí do rány. Zatnula jsem zuby. Nesnáším desinfekce. Strašně to štípe. Usmál se nad mým výrazem a obvázal mi ránu. Nezapoměl obvaz hodně utánhout, takže jsem zkřivila tvář bolestí. Pořád se usmíval a teď mi podával svoje tričko ze skříně. Rychle jsem po něm šáhla a přetáhla si ho přes hlavu. Sám zmizel v koupelně. Chtěla jsem se zvednout a zmizet, ale moje noha se mi silně stavěla na odpor a taky se mi nelíbila představa, že se na chodbě promenáduju bez kalhot. Svalila jsem se zase do křesla přesně ve chvíli, kdy bouchly dveře od koupelny a ven vyšel Keaton v tmavě modré košili a černých kalhotech.
"Ty jsi chtěla zdrhnout!" zvolal, když si všiml, že zrovna dosedám na křelo. Zamračila jsem se na něj. Zase vypadal tak úžasně.
"Máš o sobě tak vysoký mínění, když si myslíš, že ti budu dělat společnost celý den?"
"No to ne, ale ty se asi nechceš promenádovat po chodbě v tomhle stavu."
"To máš pravdu, měli bychom zabít naše starší bratry za to, že nám šlohli oblečení," přitakala jsem okamžitě. Kývnul na souhlas. Znovu došel ke skříni - tahle byla polepená všemožnými plakáty - a vytáhl tmavě modré džínové kraťasy. Hodil mi je na hlavu.
"Ale ty nejsou tvoje."
"Ne, ale myslím, že ti budou slušet víc než Wesovi," poznamenal a otočil se, abych se do nich mohla navlíct. Musela jsem si je přidžovat, aby mi pořád nepadaly. Všiml si toho a ze třetí skříně - ta určitě patří mému "milovanému" bratrovi - vytáhl pásek. Rychle jsem si utáhla kraťasy a zjistila, že už mi konečně nepadají. Mohli jsme vyrazit.Teda vlastně ne, nemám boty. Všiml si, jak si prohlížím svoje bosé nohy a podal mi žabky, které taky nejspíš patřili Wesovi.
"Tak a jde se vraždit."