"Měli bysme asi jít dolů," řeknu po několika minutách tulení a dám Drewovi pusu na holou hruď. On jen něco zamručí a přitiskne si mě blíž k sobě.
"Nemáš oblečení," zasměje se a přikryje mě dekou, protože si všimne mé husí kůže.
"Protože jsi ho ze mě strhal někde tamhle," kývnu ke dveřím a taky se zasměju. Drew jien pokrčí rameny a zavře oči. Moc dobře ale ví, že mám pravdu a že budeme muset za chvilku skutečně sejít dolů. Tohle už ale u mámy asi neokecám. Sbírky motýlů jsme tu opravdu nezkoumali.
"Přemejšlíš nad tím, co řekneš mámě?" zeptá se mě Drew stále se zavřenýma očima a já svraštím obočí. Jak ví na co myslím, když ani neotevře oči?
"Prostě tě znám," pousměje se zase Drew a já ho praštím do hrudi. To snad není pravda!
"Chm, já taky vím na co myslíš," vypláznu na něj jazyk, i když on to nemůže vidět. Určitě to alespoň slyší.
"Jo? A na co?" povytáhne jedno obočí a dokonce k tomu i jedno oko pootevře.
"Že by sis rád dal druhý kolo," podívám se mu přímo do očí a on se uchechtne.
"Vidíš kočko, taky mě znáš," řekne jen a už se po mně sápe. Já se ale zachumlám do deky a zašklebím se na něj.
"Žádný takový! Jdeme dolů!" zavelím a zabalená v dece začnu sbírat oblečení rozházené po podlaze celé půdy.
"A mně tady jako necháš jo?" zakňučí Drew a já na něj s odpovědí "Jo," hodím jeho kalhoty. Kdybych se otočila a podívala se mu do očí, asi by mě i dokázal přesvědčit, abysme si to druhý kolo dali.
"Tyrane," nevzdá se Drew bez posledního slova a pak se začne pomalu navlékat do kalhot. Když si však stoupne a hledá punt, aby se mohl zapnout, nenajde ho.
"Hej Max, ty kalhoty jsou nějaký divný," podívá se na mě zmateně a drží si je v pase, aby mu nespadli dolů.
"Máš je obráceně, ty idiote," začnu se strašně smát až spadnu na zem a nemůžu popadnout dech.
"Aha," zabručí jen Drew a kalhoty si zase předělá.
Nechápu, jak se mu povedlo si kalhoty nasadit puntem dozadu, a proto se pořád nepřestávám smát.
"Aby ses nezbláznila," zavrtí nade mnou Drew hlavou, ale určitě je rád, že se taky jednou od srdce zasměju.
"Zbláznila," uchechtnu se naposledy a potom zatlačím do skříňky zabraňující nežádanému otevření dveří, ale ta se ani nehne.
"Uhni princezničko," uchechtne se zase pro změnu Drew a skříň odtlačí, jako by to bylo pírko.
"Kalhotoblbče," ušklíbnu se a on si mě k sobě přitáhne.
"Každej máme něco no," řekne a políbí mě na čelo. Pak mě chytne za ruku a společně sejdeme po schodech dolů. Pár lidí už je vzhůru a snaží něco málo pojíst v miniaturní kuchyňce. Všechny s úsměvem pozdravíme, ale když za sebou uslyšíme mámin hlas ostrý jako břitva, svorně ztuhnem.
"Kde jste byli?!"
super :))
OdpovědětVymazat