The brothers war, 11.díl

Simapj

Společně s Keatonem jsem vylezla na chodbu. V tom bizarním oblečku, který mi dal jsem se cítila dost divně. Přece jen... mít na sobě Keatnovo tričko s Nirvanou, Wesleyovi žabky a džínové kraťasy a i pásek mého bratra, je dost trapný. Kdyby mě takhle někdo viděl, mohl by si říct, co jsme to proboha na jejich pokoji dělali.
"Tak kudy se vydáme?" zeptal se mě můj společník a zvedl ke mně pohled. Na většinu lidí se dívám svrchu. Už jsem si zvykla, že mi až do smrti budou říkat žirafo. No co? Aspoň mám výhled.
"Ty půjdeš tudy a já na druhou stranu. Bude..."
"Ty půjdeš? Vždyť skáčeš po jedný noze," zarazil mě skoro okamžitě. To není pravda. Já kulhám, neskáču po jedný noze. Vzdorně jsem zvedla bradu.
"Já nejsem chromá. Zvládnu to sama. A bude to tak lepší."
"Někdy mám chuť tě zabít, Jenn," zavrtěl nade mnou hlavou. Čekal, že začnu protestoval, ale to se nestalo. Všichni mě někdy chtějí zabít, ale já častěji.
"Nápodobně, Shreku."
"Proč mi tak říkáš?!"
"Jsi rozkošnej zlobr. Ber to jako lichotku," chlácholila jsem ho a vydala se chodbou napravo. Spíš jsem se potácela a věčně se musela přidržovat zdi, abych nespadla. Po chvilce jsem se dostala za roh, takže jsem se nemusela starat o to, jestli mě vidí nebo ne. Můj dokonalý plán s názvem pomsta bude sladká měl jednu maličkou mouchu. Nevím jak je mám zabít. Sice mám docela velkou sílu, ale Wesovi nebo nedejbože Drewovi se prostě rovnat nemůžu. Budeš muset nasadit ženské zbraně, zlato. Na vlastního bratra?! Ne díky, nechci. Už nad tou představou jsem se tlemila jako cvok. Ale ono se to nakonec vyřešilo úplně jinak. Procházela jsem chodby intru jednu po druhé, ale pořád jsem nenarazila ani na jednoho. Tak jsem prostě jen chodila, občas prohodila pár slov s lidmi, co jsem potkávala a hledala dál. Šla jsem zrovna vylidněnou chodbou, když se zpoza rohu vynořil nějaký vysoký kluk. Znala jsem ho. Jak jen se jmenuje? El... Elyar. A vypadal dost ožrale. Zvedl ke mě pohled.
"Tak už si z tebe udělali děvku?" 

"Co to vykládáš, ty kreténe?" zaječela jsem na něj. Ani jsem si nevzpomněla z čeho se momentálně skládá moje oblečení. Vlastně ani nebylo moje.
"Asi ti nebude vadit, když to využiju taky, co?"
"Nepřibližuj se ke mě!" řvala jsem na něj, když mi došla situace, ve které jsem se ocitla a taky když se rozhoupal k pohybu a vyrazil přímo ke mě. S mojí nohou jsem mu utéct nemohla, takže jsem brzo byla přitisknutá ke stěně s jeho obličejem těsně u toho mého.
"Ale nedělej, že se ti to nelíbí."
"Pusť mě!" zařvala jsem na něj vytočeně. Nedal si říct. Každý svého štěstí strůjce... Kopla jsem ho mezi nohy, ale sama jsem se neudržela na nohou, když mi vrazil takovou facku, až mi zůstal na tváři rudý otisk a z nosu vytryskla krev. Svíjel se na zemi a tiše nadával. Pokusila jsem se postavil, ale neměla jsem tady nic, o co bych se mohla opřít. A asi mám zlámaný nos.
"Co se tady děje?" ozval se mě velice známý hlas. Vzhlédla jsem k té osobě a dneska snad poprvé jsem ho ráda viděla.
"Vypadni, Strombergu. Řešíme tady soukromý věci," zahulákal na něj Elyar. Wesley mi pomohl na nohy, opřel mě o stěnu a pak přikročil k tomu hajzlovi, který už se přestal svíjet bolestí. 

"Ty jsi jí praštil?!" zařval na něj. Popadl ho za límec košile a zvedl k sobě.
"Co ti je do toho?!" Tentokrát vrčel Elyar na Wese. Vypadali, že se brzo sežerou pohledy. A já tušila problémy. Elyar ho praštil a sám odklopýtal kousek dozadu. Nemusela jsem vidět, co se stane potom, tak jsem radši odvrátila pohled. Slyšela jsem rány a taky jak někdo dopadl na zem. Pak jsem slyšela jen kroky. Otočila jsem hlavu a málem se roztekla úlevou.
"Dvě otázky jo? Zaprvý - my jsme se spolu vyspali? Zadruhý - proč máš moje oblečení?!" vyštěkl na mě.
"Za to může Keaton! Dal mi ty hardy, protože jsem odmítla chodit kamkoliv jen v plavkách. Měl jsi vidět, jak na mě všichni blbě čuměli," bránila jsem se. Odlepila jsem se od stěny a chtěla jít pryč, což nebylo zrovna nejlehčí. Musela jsem se opírat o stěnu. Ušla jsem sotva tři metry, než mi dal ruku kolem ramen a pomáhal mi.
"Ty jsi někde chodila jen v plavkách a já u toho nebyl?" 

"No super. Jednoho úchyla jsem se zbavila a je tady další." 

"Já nejsem úchyl, ty cvoku. A pojď, umyju ti ten nos."
"Já to zvládnu sama," vyštěkla jsem na něj, vytrhla se mu a rázovala si to k mému pokoji. Chytil mě za ramena a otočil k sobě.
"Jenn, neštvi mě a prostě pojď," rozkázal mi a zatáhl mě do jejich pokoje. První, co jsem viděla, byla hromada oblečení. A bylo tam i moje. Druhý, co jsem viděla, nebo spíš slyšela, byl Drew. Vyběhl z koupelny a všiml si mě. Wesley mě posadil na křeslo.
"Co se ti stalo?!" zeptal se mě, kleknul si přede mě a pokusil se mi setřít zaschlou krev z nosu.
"Nemají mě tady..."
"Kdo ti to udělal?!" vyštěkl nepříčetným hlasem.
"Drew, klid. Neřeš to," snažila jsem se ho zklidnit, ale moc úspěšný to nebylo. 

"Elyar," vysvětlil mu Wesley. Probodla jsem ho rozzuřeným pohledem. Proč to musel říkat?!