Smolařka na entou, 52.díl

LoTé

Zjistila jsem jednu důležitou věc, kterou si budu pamatovat snad do konce života - definice slova "brzo" u doktorů a u normálních lidí činí rozdíl přibližně tři týdny. 
Ano, já hloupá jsem si vážně myslela, že až začnu spolupracovat, uběhne maximálně týden a já budu doma. 
Nyní se schyluje k druhé půlce srpna a já si teprve vybaluju věci, které jsem měla v nemocnici. 

Ach, jak se mi po tomhle všem stýskalo... Po mých plakátech, plyšových lvech, po bráškách, Nicky, Lily s Kate a Chic... Tu jedinou jsem tu ale po mém návratu nenašla. Touhle dobou už jsme totiž měly obě být u nich doma v Kanadě, protože s ní teta se strejdou chtějí pochopitelně také strávit trochu času. Ale kvůli mé blbosti já musím být tady a Chic s rodiči momentálně asi na Aljašce. Mají tam krásný srub, já to tam miluju a i když Chic preferuje moře před chatou v lesích, vždycky jsme si to dokázaly parádně užít. A teď musíme čekat až do příštího roku...
Z chmurných myšlenek mě vytrhne rázné zaklepání na dveře. 
"Ano?" zeptám se s obavami, nerada bych aby to byl Keaton. Od toho dne v nemocnici už za mnou nepřišel a já ho také nevyhledávala. 
Tvář se mi ale okamžitě rozjasní potom, když vidím, kdo se na mě dobývá. 
"Podívej, kdo se na tebe přišel podívat," vejde dovnitř Chris s malou Nicky v náručí. Tedy, od té doby co jsem ji neviděla se povytáhla o hodný kus, skoro bych se bála jí říkat malá. 
"Ježkovy oči, ahoj lásko!" vyjeknu a ihned mu ji beru. Nicky mě také hned pozná a nadšeně zavřeští. 
"Tak já vás tu nechám, myslím, že si vystačíte," mrkne na nás Chris a otočí se čelem vzad. Ještě než ale zavře dveře se otočí zpátky a sdělí mí jednu sladkou zprávu: Nicky tu dneska zůstává přes noc, teta by si ráda trochu povyrazila a ví, že na nás, respektive na mě se může spolehnout.
"To je skvělý!" vřísknu znovu a Nicky se ke mě přidá i když asi ani netuší, proč momentálně ječím. 
"Věděli jsme, že ti uděláme radost," zakření se Chris a já se zarazím. 
"Kdo - my?" zeptám se ho překvapeně a on zbledne. 
"No přeci já a teta," mrkne na mě a rychle zavře dveře, abych z něj náhodou nechtěla vytahovat další lži, do kterých by se jak ho znám jen dál zamotával. Já si ale jen povzdechnu. Mám je ráda a jsem ráda, že se mi snaží pomoct, ale udržovat mě v pohodě a šťastnou za každých okolností není zrovna rozumný nápad. Puberťačka jako já se přeci také někdy musí vztekle vyřvat, no ne? Ale vysvětlujte to mé rodině... Raději nad tím mávnu rukou a přitisknu k sobě Nicky ještě blíž. Jsem tak neuvěřitelně ráda že ji vidím, že ani neslyším druhé zaklepání a poté nesmělé otevření dveří. A proto nově příchozího uvidím, až když se otočím abych Nicky podala jejího oblíbeného lva z mé sbírky. Zarazím se ale v půlce pohybu.
"Keatne co tou děláš?!"


Já vím, že je to zase strašně dlouho co jsem dala poslední díl ale nestíhám no... Ale mám na vás jednu otázečku,,, Včera jsem se dívala na televizi (nebojte otázka nezní jak to mám sakra vypnout :D) a tam řešili, že každý člověk má na něco talent. A já jsem tak přemýšlela (strašně dlouho nutno podotknout), jestli mám vůbec na něco talent a když sem na nic nepřišla, rozhodla jsem se to vzít z druhé stránky: Co mě baví tak strašně moc, že bych to chtěla dělat do konce života? A po téhle otázce na mě psaní vybaflo okamžitě. No jenže pak jsem právě přemýšlela, jestli na to mám vůbec talent a nenapadlo mě nic jinýho, než se zeptat vás. Nebojte se říct svůj upřímný názor, kritiku beru jako doporučení ke zlepšení, ale hlavně mi prosím nelžete ;) A slibuju, že příští díl dám v pátek, protože to budu mít myslím čas ;)


                                                                                                                                      Peace and Love,
                                                                                                                                                      Loté ;)