Smolařka na entou, 53.díl

LoTé

Keaton po mé otázce viditelně zbledne a udělá krok zpět ke dveřím.
"Jestli mě nechceš ani vidět, hned zase půjdu," vykoktá a pokusí se usmát na Nicky. Já na něj koukám jako na zjevení, i když si uvědomuji, že se mě právě na něco zeptal. Já mu ale nejsem schopna odpovědět hned ze dvou důvodů - zaprvé jsem se ztratila v jeho smaragdových očích a zadruhé vlastně ani nevím, jestli ho tady chci nebo ne. Jedna
část mého já by se mu nejradši okamžitě schoulila do náruče a užívala si jeho blízkost, ale ta druhá... Co ta druhá? Ta druhá je na něj naštvaná protože mě v nemocnici navštívil jen jednou? Sama jsem ho vyhodila... Stydím se před ním, kvůli tomu co se mi stalo? Přes to jsem se s pomocí psychologů už vypořádala... Tak proč mu neskočím do náruče a neřeknu mu jak hrozně ho miluju a jen se koukám jak se otáčí a otvírá dveře?
"Nic neříkej, já to chápu," povzdechne si smutně a vezme za kliku. Jeho pohyb mě konečně vyburcuje k nějakému činu a já otevřu pusu a téměř zašeptám jeho jméno.
Mám strach, že mě neslyšel, když se ale překvapeně otočí a já znovu vidím jeho oči teď už zalité slzami, na nic nečekám a pevně ho obejmu. 
"Tak strašně jsi mi chyběl," vzlykám mu do ramene a tisknu se k němu tak pevně, že Nicky v mé náruči začne hlasitě protestovat. Jen ji položím na zem a poté se zase přitisknu ke Keatsovi, který mě sladce políbí. V břiše mi vybouchne ohňostroj z motýlů a nohy mi tak změknou, že kdyby mě Keaton nedržel, válím se na zemi spolu s Nicky. 
"Miluju tě," zašeptá Keaton když se naši rty konečně odpojí a oba se zhluboka nadechneme. Po jeho slovech se ale skutečně skoro svezu na zem.
"Vážně?" pípnu jen a z očí mi vyhrknou slzy. Keaton se jen zasměje a něžně mi je utře. 
"Jinak bych to přeci neříkal, ne?" jemně mi drcne svým čelem do toho mého a já si skousnu spodní ret. 
"Já tebe taky," špitnu tak, že je to sotva slyšitelné ale Keaton to uslyší. Sotva znatelně kývne hlavou a políbí mě na čelo. 
"Jé - Drobek!" vykřikne, když se Nicky začne dožadovat pozornosti tak, že mezi nás cpe největšího plyšového lva z mé sbírky. 
"Jak se tu chudák měl celou tu dobu bez tebe?" vezme ho do náruče i s Nicky a oba je lehce houpe. 
"Nevypadá, že by strádal," pokrčím rameny i když si v duchu připustím, že mi moje milovaná početná sbírka ve strohém nemocničním pokoji nejednou chyběla.
"To mi připomíná - něco jsem ti donesl," plácne se Keaton do čela, předá mi Nicky a utíká dolů ze schodů. Nejsem natolik trpělivá abych zůstala ve svém pokoji, tak zahodím Drobka na postel a pouze s Nicky spěchám dolů. 
Pohled jež se mi naskytne v obýváku mě mírně řečeno dost vyděsí. Všude jsou balónky, nejrůznější třásně a uprostřed toho všeho moje nejbližší rodina a Lily s Kate pilně pracující jako mravenečci.
"Co to děláte?!" zeptám se nechápavě když si přečtu velký nápis: "Happy birthday!". Dneska přeci nikdo narozeniny nemá... 
Jako první si mě všimne Conor a naštvaně zavřeští: "Keatne, měl jsi ji nahoře udržet hodinu! Ne jen pár minut!" řve vztekle a zbytek rodiny ho nespokojeným mumláním podpoří.
"Tady ti člověk ani nemůže zorganizovat narozeninovou oslavu, aniž bys to nezjistila moc brzo," povzdechne si Chris a já mám stále nechápavější výraz. Vždyť mám narozky až ke konci prázdnin!
"Ale já nemám narozeniny," vzmůžu se na slabý odpor, který je mi ale okamžitě vyvrácen. 
"Ale máš," otočí si mě Keaton k sobě a vlepí mi rychlou pusu na tvář. Vzápětí mi strčí do ruky něco měkkého a chlupatého. Že by to byl další plyšový lev do sbírky?
Když ale skloním hlavu, polekaně nečekaný dárek málem pustím. Vždyť je to štěně!

Vlastně vás to asi ani moc nebere ale já jsem na sebe upřímně pyšná, že jsem slíbila že to sem dám a taky jsem to sem dala :3 Hope you enjoyed it ;)

                                                                                                                                                  LoTé ;)