"Maminko!!" padnu mamce do náruče jakmile se otevřou dveře a já v nich spatřím její tvář.
Když se od ní po několika nekonečných minutách odtrhnu, zděsím se.
Maminka už totiž není ta moje milovaná usměvavá máma s jiskry v očích a lesklými vlasy.
Její tvář je strhaná, oči posmutněly a vlasy ztratily lesk a prokvetly nitkami šedi.
Maminka nemusí ani nic říkat a mě dojde, že
je to všechno kvůli mě. Nevydržím to a rozbrečím se.
Máma mě okamžitě chytne a přitiskne mě k sobě. Drží mě jako když jsem byla malinká a dostávala jsem astmatické záchvaty a ona u mě sedávala dlouho do noci jen aby se ujistila, že jsem v pořádku.
Šeptávala mi tenkrát pohádky o zatoulaném čertíku a jeho příhodách a já to neskutečně milovala.
Jenže teď je to jinak. Nemám záchvat a maminka mi nic nevykládá. Nemá na to totiž sílu.
Svým sobeckým chováním jsem ji přivedla na pokraj sil. Vlastní mámu. Co jsem to za člověka? Jak jsem to mohla udělat nejbližší osobě, kterou na světe mám?
"Mě je to moc líto," dostanu ze sebe a pak opět propuknu v neutišitelný pláč.
"To je v pořádku Amy, já se na tebe přeci nezlobím," zašeptá mi maminka do vlasů a obejme mě ještě pevněji.
"Jak to?" nevěřím jí ani slovo. "Vždyť jsem tě zničila!" vyřknu nahlas to, co se mi honí hlavou od první chvíle co jsem ji uviděla a s obavami se na ní podívám.
Mám neuvěřitelný strach že mi maminka s chladnou tváří oznámí, že mám pravdu, zvedne se a odejde.
A už ji nikdy znovu neuvidím. Neobejmu ji. Neřeknu jí jak jí mám ráda a nesvěřím se jí se svými problémy. Ze života mi odejde ten nejdůležitější člověk a já s tím nebudu moci vůbec nic udělat.
Nic z toho se ale nestane.
Maminka se na mě podívá pohledem plným něhy a dá mi pusu na čelo.
"Ty jsi mě rozhodně nezničila, naopak, jsem neuvěřitelně šťastná že tě mám a že jsi se rozhodla žít. Umřela bych kdyby jsi ty nebyla. Jsi moje malá holčička a já slibuju, že tě budu chránit před vším, co by tě mohlo ohrozit i kdyby to byla ta poslední věc, kterou ve svém životě udělám," skončí a teď už brečíme obě. Poté se jen pevně obejmeme a v téhle poloze setrváme několik chvil, které by se pro někoho mohli jevit jako věčnost ale pro nás uběhnou jako nic.
Vyruší nás až zaklepání na dveře pokoje.
Sestra vejde a omluvně se usměje.
"Omlouvám se, že vás ruším, ale Amy teď čeká svačina a poté sezení s psychologem, takže vás budu muset poprosit o opuštění jejího pokoje," požádá jí slušně ale já bych ji nejradši dala pěstí.
Nikdo nebude mé mamince přikazovat aby mě opustila.
Obě dvě vidí můj vyděšený výraz a tak mě začnou okamžitě uklidňovat, že maminka zítra zase přijde.
"Ale já myslela, že už budu moci jít domů s tebou," rozklepe se mi brada a maminka mě naposledy obejme.
"Budeš Amy, budeš. Brzo," slíbí a rychle opustí pokoj, asi abych neviděla slzy, které se jí hrnou z očí.
Stulím se do klubíčka a otočím se k sestře zády. Já nechci domů brzo, chci tam teď.
Skvelé! Zase plačem :D :(( :) Teším sa na ďalšiu :))
OdpovědětVymazat