"Nechci!" zopakuju ostře sestřičce, která mi poněkolikáté nabídla procházku ve venkovním parčíku a já jí poněkolikáté odmítla.
Sestřička smutně zavrtí hlavou a zavře dveře mé samotky, na které jsem už týden.
Předtím jsem byla týden ve společném pokoji ještě s nějakýma holkama, které ale pořád něco mumlaly a já si vedle nich připadala jako blázen, což ale rozhodně nejsem.
Proto jsem požádala o přeložení a bylo mi
vyhověno. Jsem ráda, aspoň tu mám klid a můžu přemýšlet nad důležitějšími věcmi, než o čem si mumlaly ty holky.
Vždyť proč řešit tloušťku, když chci stejně umřít?
Když jsem ale tohle řekla nahlas, začal ke mně každý den na dvě hodiny docházet doktor ve středních letech se začínající pleší a kulatými brejličkami, který se mě vyptává na nejrůznější pocity a vzpomínky na tu noc, kvůli které mě sem zavřeli.
Snaží se mě přesvědčit o tom, že všechno co říkám není pravda, ale já se obalamutit nenechám. Vím, proč mě sem zavřeli a proč mě nikdo z rodiny za celé dva týdny nenavštívil.
Nechtějí mě, hnusím se jim. Nestojím jim ani za zavolání, ani za esemesku, i když mi mobil taky vzali, kvůli "negativním vlivům z venčí". Sice nevím, co mají na mysli výrazem negativní vlivy z venčí, ale nijak se s nimi nehádám.
Vlastně nedělám nic. Většinu času ležím na posteli, koukám z okna a čas od času se najím nebo jsem hnusná na sestřičky.
Uvědomuji si, že za to nemůžou ale já chci odsud pryč abych mohla pryč i ze života.
Najednou se otevřou dveře a někdo vstoupí. Ani neotočím hlavu, na večeři je moc brzo a tak je mi jasné, že do mě zase doktor přišel hustit moudra, které si načetl v pár knížkách a přitom nemá ani ponětí, jak lidská duše funguje a jak strašně chci právě teď umřít.
"Ahoj Amy," pozdraví mě ale hlas, který doktorovi nepatří ani omylem. Překvapeně se otočím a šokovaně vykulím oči. Přede mnou stojí Keaton s vystrašeným výrazem a smutnýma očima.
"Keatone," oslovím ho překvapeně.
"Co tu děláš?" zeptám se odměřeně a trochu si poposednu.
"Přišel jsem tě navštívit," řekne s nadějí v hlase a sedne si na druhý konec mé postele. Chce natáhnout ruku a dotknout se té mé, ale já uhnu a dám ruce za záda. Jeho bolestný výraz se prohloubí ale já se nenechám obalamutit.
"Po dvou týdnech? Podívat se jak mě tu zničili? Děkuju pěkně, nemám zájem," oznámím mu s ledovým klidem a jemu se do očí nahrnou slzy.
"Amy nechtěli k tobě nikoho pustit. Prý jsi nemluvila o ničem jiném než..." zadrhne se a to slovo mu nejde přes pusu.
"Sebevraždě?" pomůžu mu chladně a on smutně kývne.
"To tak bývá, když něco chceš udělat, že o tom nejdřív mluvíš," zasadím mu další bolestnou ránu a on si dá hlavu do dlaní.
"Amy copak to nechápeš?!" zvedne po chvilce hlavu a já k němu tu svoji s ironickým úšklebkem nakloním.
"Všichni tě mají rádi a chtějí ti pomoc ale jak to máme udělat když ty sama nechceš?!" vykřikne zoufale a já pokrčím rameny.
"Tak to prostě nedělejte," oznámím mu a otočím se k němu zády. Slyším, že pláče ale ignrouji to. Stále ho strašně miluju ale takhle to pro něj bude lepší. Najde si někoho lepšího... čistýho.
"Zase přijdu," zvedne se po chvilce a pohladí mě po zádech. Při jeho dotyku mnou projede husí kůže ale před polibkem uhnu.
"Nemusíš," odženu ho od sebe znovu a on si bolestně povzdechne.
Poté už slyším jen klapnutí dveří a ticho.
Ďalšiú! :3
OdpovědětVymazat