Nový život, 9.díl

LoTé

Vykulím oči a dívám se z jednoho na druhého. Snad se tady ještě kvůli mně nezačnou rvát?! 
"Nepleť se do toho!" odstrčí od sebe Keaton Alexe překvapivě silně. Alex zavrávorá a zrudne vzteky. Asi není moc zvyklý na to, že by si na něj někdo takhle dovoloval. 
"Tak poslouchej ty jeden..." začne vztekle a chce Keatse chytnout pod krkem, jenže já si před něj rychle stoupnu, aby na něj Alex nemohl. Výraz jeho tváře se okamžitě změní a sladce se na mě usměje. 
"Dovolíš," pokusí se o milý tón, ale i hluchý by poznal, jak to v něm vře. Pokusí se mě jemně odstrčit, ale já zavrtím hlavou. 
"Keaton má pravdu, už budeme muset jít,"
usměji se na něj omluvně a doufám, že to pochopí. Přes tvář se mu mihne stín, kterému nerozumím, ale nakonec se na mě taky usměje a skousne si spodní ret. 
"A nechceš poslat bodyguarda domů samotnýho a jít se se mnou třeba projít na pláž?" zeptá se sladce a já na chvilku této myšlence podlehnu. Nakonec ale zavrtím hlavou a Alex viditelně posmutní.
"Promiň, ale jsem fakt unavená, potřebuju si odpočinout," řeknu a vlastně ani moc nelžu. Když jsme přijeli z letiště, cítila jsem se docela fajn, ale vedro, sluníčko a šok z toho, že jsem se málem sedřela na kost, udělali svoje a já se najednou cítím šíleně utahaná. Možná je to i hormony, Lori říkala, že se mi teď bude pořád chtít spát. Na jednu stranu se vyspím do zásoby, až tomu porostou zuby, ale představa že budu už na jaře jako slonice spát až 18 hodin denně mě popravdě trochu děsí.
"Kamalo, posloucháš mě?" luskne mi Alex před obličejem a já sebou leknutím cuknu. 
"Promiň, co jsi říkal?" zeptám se s rudými tvářemi a přímo cítím, jak Keaton stojící za mnou protočí oči v sloup. 
"Jestli zejtra nechceš zajít na tu zmrzlinu znovu," zadívá se na ubohý lepkavý flek, který zbyl po mé zmrzlině na zemi, když mě Keaton tak neopatrně chytil za ruku. 
"No..." znejistím a nevím kam s očima. 
"Hele já nevím, jestli budu mít čas..." vymluvím se a vlastně to ani není tak úplně lež. 
"No, já tu bývám každý den, tak se můžeš kdyžtak stavit," nadzdvihne mi bradu a na rozloučenou mě pohladí po tváři. 
Pak se otočí, naskočí na svůj skateboard a během chvilky je pryč. Ještě chvíli s nepřítomným úsměvem koukám směrem, kterým odjel, a pak se na Keatse zamračím. 
"Taky jsi na něj mohl být milejší," rýpnu si a vydám se cestou nazpátek k Drewově bytu. Tedy, aspoň si to myslím, dokud mě Keaton nedoběhne a nenasměruje mě na téměř opačnou stranu. 
"Ty ho neznáš, je to hajzl," zabručí vztekle, když už jdeme nějakou tu chvíli beze slov a já protočím oči. Jo, to jsem viděla, jakej je to hajzl. 
"Vždyť byl milej," povzdechnu si nad Keatnovým chováním a ten vztekle vykulí oči. 
"No, ale taky jen na tebe!" argumentuje odvážně dál a je vidět, že je ze mě už docela zoufalý. Jeho chování ale stále nejsem schopná pochopit. 
"Vždyť jsi na něj byl protivnej první," odzbrojím ho svým posledním názorem a Keaton už jen zoufale pokrčí rameny. Asi mu došlo, že to nemá cenu. 
"Neměla by ses s ním vídat," pokusí se ale aspoň o poslední výkřik do tmy, čímž mě ale dokonale naštve. 
"A ty bys mi neměl říkat co mám dělat!" vyjedu na něj vztekle a silně zaklepu na dveře Drewova bytu, ke kterému jsme mezitím došli. 

JINDŘICH ŽIJE!
No, Jindřich možná taky, ale hlavně žiju já, i když to tak v poslední době nevypadalo, za což se omlouvám a tímto vám oznamuji, že následující dva měsíce mám v plánu se tomuhle blogu věnovat víc než kdy jindy (možná ještě víc než jsem měla v plánu, včera jsem totiž rozbila foťák, takže můj channel na YT visí na vlásku O:). Takže se těšte a třeste se, bude to legendární ;)

Peace and Love,

LoTé