"Nekecej a ukaž to Keatne!" poručí mu Drew relativně klidně, i když vypadá, že by mu obvaz ze zápěstí s chutí strhl.
"Co máš za problém?!" pokusí se Keaton bránit útokem, ale moc dobře si uvědomuje, že ho Drew nenechá z toho jen tak vycouvat. Proto si povzdechne a hodí očima k otevřeným dveřím, ve kterých stojím.
"Zavřeš prosím tě dveře, Max?" zeptá se mě nervózně a já kousek postoupím a dveře zabouchnu. Tím se trochu namáčknu na Drewa, který už se ale nemá kam pohnout. Tahle místnost asi bývala používaná jako prádelna, pochybuju, že se tady někdy sešli víc, než dva lidi. A teď tu jsme tři. Keaton si ještě jednou povzdechne a nazdvihne obvaz.
Pod ním se červená několik dlouhých ale nepříliš hlubokých škrábanců.
"Kdo ti to udělal?!" vyjeknu, ale zároveň si oddechnu, že ho "to" nekouslo. Keaton zrudne a dá obvaz zpátky na místo.
"No... já," pípne tiše, ale my s Drewem ho přesto slyšíme. Nastane chvilka ticha, kdy si všechno urovnáváme v hlavě a pak nám to dojde.
"Cože?!" sřekneme se s Drewem a oba se na Keatse šokovaně díváme. On sám se poškrábal?! Proč?!
"Neřvěte!" podívá se nervózně na dveře a sedne si zpátky na pračku jako hromádka neštěstí.
"Keatsi, proč jsi to udělal?" pohladím ho po rameni a Keaton hlasitě polkne. Je chvilku ticho, než se rozhodne mi odpovědět na otázku.
"Já nevím..." dá hlavu do dlaní a na moment opět slyšíme jen jeho zrychlený dech.
"Prostě jsem měl strašnej vztek... na sebe, na tebe Max, na "to"..." trhavě se nadechne a zvedne hlavu. V jeho očích spatřím slzy. Málem se rozbrečím taky. Tohle je přeci moje vina!
"Ale tímhle to přeci nevyřešíš brácho," řekne Drew smířlivě, ačkoli je jeho výraz stále tvrdý jako kámen.
"A jak to mám vyřešit?! V tomhle světe lidi žerou lidi a já s tím nemůžu nic dělat! Včera by to sežralo Max i mě, kdybys nepřišel včas! A co ségra s mámou?! Ty už můžou bejt dávno mrtvý!" křičí Keats zoufale a z očí se mu řinou slzy. Zalapám po dechu a snažím se soustředit na jeden určitý bod na bílé stěně naproti mě. Další panický záchvat už ne, prosím!
"Max, jsi v pohodě?" zeptá se mě podezřívavě Drew a já s obtížemi kývnu. Jestli to takhle půjde dál, začnu dostávat i epileptické záchvaty, jako když jsem byla malá. Jenže tentokrát mi nebudou na blízku lidi, co by věděli, jak mi pomoct.
"Max, tobě je zase špatně?" podívá se na mě uplakaný Keats a jeho výraz mi náhle připomíná malé zatoulané štěně.
"Promiň, je to moje vina." Po tváři se mu zase začnou koulet slzy a já ho pevně obejmu.
"Ne není Keatsi, jsem v pohodě, nic se neděje," konejším ho jako táta vždycky konejší mě a cítím, že se taky začínám pomalu uklidňovat. Když se Keaton přestane třást natolik, že naznám, že se od něj můžu odtáhnout, podívám se mu do očí.
"Slib mi, že už to víckrát neuděláš," řeknu pevně a Keaton se zhluboka nadechne. Mám pocit, že se začne vymlouvat, znovu brečet, nebo cokoli, ale nakonec odhodlaně kývne.
"Slibuju."
Snad vám nevadí, že je tady Drew hodnej, možná jste na něj naštvaný kvůli tomu, co udělal, ale nebojte, někde z něj určitě udělám bad assa ;D Mějte se krásně!
Peace and Love,
LoTé
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee