Celé dopoledne jsou všichni kvůli mému záchvatu i následné otázce značně rozhození. Zřejmě na to samí svým způsobem mysleli celou tu dobu taky, jen se snažili si to tak nepřipouštět k tělu a já jsem v nich rozpoutala emocionální bouři. Kvůli tomu teď radši sama sedím v pokoji, ve kterém jsem s Keatsem strávila noc a tiše poslouchám zvukům pláče, které se ozývají ze všech koutů našeho prozatímního útočiště. Slyším hlavně mámu, Anne a Brooke, chlapi se zatím drží.
"Tak co, jsi spokojená?" vejde najednou do pokoje Drew a sedne si naproti mně. Znechuceně se na něj podívám. Tak ten mi tu vážně chyběl.
"Jdi pryč prosím tě," řeknu mu jen a on zavrtí hlavou.
"Tak jednoduchý to fakt mít nebudeš, ale neboj, nejsem tu abych ti promlouval do duše, jen se snažím uniknout tomu slzavýmu údolí," zašklebí se na mě a lokne si piva. Kde teď vzal pivo? "Za který mimochodem můžeš ty," neodpustí si ale kousavou poznámku. Zprudka se nadechnu a zamračím se na něj. Odešla bych pryč kdybych mohla, ale v jednom má Drew pravdu - všude kromě tohohle pokoje někdo brečí, a já nestojím o další záchvat paniky. Místo toho se zadívám na Drewa a myslím na to, jak může být pořád v tak sarkastickém klidu, který pomalu hraničí až s masochismem.
"Ty tam snad venku nikoho nemáš?" zeptám se ho na otázku, která mě svědí na jazyku už od chvíle, co mě dnes v noci tak seřval, a Drew ztuhne.
"Jasně že mám. Rodiče, bráchu a ségru," odpoví mi překvapivě klidně a já nemám slov. S rodiči jsem pochopitelně počítala, ale já nemít zprávy o Willovi a Lauře, tak asi umřu. Drew bez známky emocí kouká na můj překvapený výraz a pak pokrčí rameny.
"Já vím, že bych měl asi brečet nebo tak, ale stejně jim tak nepomůžu, takže můžu jen doufat," vysvětlí mi stručně, ale jeho pohled náhle získá víc lesku. Sklopím oči a hypnotizuji tmavě červený vzorek na jinak béžovém koberci. Počkat... červený vzorek na jinak béžovém koberci?! Rozhlédnu se po podlaze a skutečně, jediná vada na kráse je červený flek, který tady stoprocentně ještě včera nebyl, všímám si detailů.
"Co je?" všimne si Drew mého vyděšeného výrazu a já se na něj roztěkaně podívám.
"Neudělal ti včera ten... to stvoření něco, když jsi mě zachraňoval?" zeptám se ho s rudými tvářemi a on nechápavě povytáhne obočí.
"No naštvala jsi mě spíš ty než on, takže ne. Proč?" zeptá se a já kývnu hlavou k podlaze.
"Je tu krev," řeknu pouze, protože mi došlo, od čeho suchý flek asi je. Ale komu tedy patří, když ani mně, ani Drewovi ne.
"Keaton," sřekneme se s Drewem na vteřinu a oba i stejně vyrazíme ke dveřím. Myslím na jediné - co když ho "to" kouslo?!
Drewa zřejmě napadlo to samé, takže bez zaváhání spěchá do zadního pokoje, kde zřejmě Keatse viděl naposledy, a když otevře dveře, Keaton skutečně sedí na pračce a nohy má opřené o protější zeď. Zápěstí na pravé ruce má omotané nějakým šátkem. Jak to, že jsem si toho před tím nevšimla?
"Co je?" zeptá se tiše, když se s Drewem zarazíme ve dveřích a beze slov se na něj zadíváme.
"Co máš pod tím šátkem?" uhodí na něj Drew bez okolků a Keaton najednou zrudne a neví, kam s očima.
"Nic."
Snad se líbí lidičkové :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee