"Musíš se hlavně šetřit!" připomene mi doktorka Jacksonová, když skončíme s ultrazvukem a ona se přesune ke stolku se snad tisícem papírů a nejrůznějších razítek.
"Vezmu si tě pod křídla, jestli ti to nevadí?" podívá se na mě napůl a když vidí můj náznak kývnutí, spokojeně kývne taky.
"Tím sis naběhla holka, se mnou to budeš mít těžký," podívá se na mě s povytaženým obočím a já vykulím oči. Cože? Proč?!
"Netvař se tak vyděšeně prosím tě," začne se doktorka smát, když uvidí můj výraz a já se nesměle usměju. Americké vtipy nepochopím snad nikdy.
"Neboj, nebude to tak strašný," mrkne na mě povzbudivě, když se hrabe šuplíky.
Na chvíli si oddechnu, ale pak se zase zděsím. Když totiž uvidím všechny ty papíry, které ke mně nese, hlava se mi zamotá nad složitými medicinálními pojmy a obecně nad anglickými texty, ve kterých si nejsem zdaleka tak jistá jako v mluvení. Luka sice bavilo mě učit anglicky, ale ve čtení nebyl moc dobrý ani on, natož aby opravoval moje stále dokola se opakující chyby. Na to ostatně nebyl ani dostatečně trpělivý.
"Tak," řekne doktorka pouze, když vedle mě na lehátko položí několik informativních letáků, jejichž pouhé názvy mi způsobují husí kůži.
Jóga pro těhotné, Správná výživa pro nastávající maminky, Stop striím, Příprava pro budoucí tatínky...
Nad tímhle letákem se zarazím a zblednu. Doktorka si mého pohledu všimne a rychle leták odstraní. Svoje zahanbení se snaží zamluvit otočením mé pozornosti na ostatní letáky, ale já ji moc nevnímám. Vždyť moje dítě nebude mít otce, uvědomím si najednou a přemýšlím, o co všechno to malé přijde. Já si život bez táty představit nedokážu. Když jsem byla malá, neměla jsem ještě žádné sourozence, a proto mě táta s dědečkem a strejdy často brával lovit ryby, poznávat různé rostliny do pralesa, nebo mi jednou prostě vyrobil houpačku, zavěsil ji na strom a celý den si tam se mnou vydržel hrát. A o tohle všechno to moje malé přijde... Nebylo by nakonec lepší vrátit se zpátky do Peru, aby mělo aspoň milující rodinu...?
"Kamalo, posloucháš mě?" zvýší hlas doktorka Jacksonová a já sebou cuknu.
"Tohle dělá často," povzdechne si Sab stojící za mnou a já trhnu rameny. Jako by to nebylo jedno.
"No tak znovu," stiskne doktorka Jacksonová rty do úzké čárky a já se tentokrát nesoustředím na nic jiného než na ni.
"...Rozumělas?" zeptá se mě doktorka po deseti minutové přednášce ze které mi jde hlava kolem, a tak jenom kývnu. Doma si to snad trochu srovnám, a pak si uvědomím, co smím, co nesmím a taky co bezpodmínečně musím.
"Můžu už jít?" zeptám se pak a zcela neúmyslně zívnu. Dnešek byl velmi náročný.
"Jo," kývne doktorka a usměje se na mě. "A nezapomeň na prohlídku, za 14 dní ať jsi tady," pohrozí mi naoko prstem, a pak nás doprovodí ke dveřím.
"Tak co říkala?" zeptá se Drew, když vyjedeme z nemocnice a já jen pokrčím rameny. Nemám tušení, a to jsem se vážně snažila dávat pozor. Sab ale Drewovu otázku zodpoví a on tak může spokojeně řídit dál. Už se vážně docela těším do postele.
Když ale zahneme za poslední roh, dojde mi, že se do té postele ještě nějakou chvíli nedostanu. Na schodech před domem, kde Drew bydlí, sedí Keaton.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee