Ignoruji, že je Drew rozcuchaný a jen v trenkách, protože jsem je patrně vyrušila moc brzo, a vběhnu rovnou do obýváku.
"Kde si můžu lehnout, jsem unavená," zeptám se, i když se mi vůbec spát nechce a žaludek se mi svírá hlady.
"Jo... ehm, tady," ukáže mi zmateně Drew a já bezmyšlenkovitě popadnu svůj kufr, abych už si mohla co nejdřív lehnout. Místo vytouženého klidu ucítím ale ostrou bolest v podbřišku a zatmí se mi před očima.
"Co to kruci..." řeknu překvapeně a chytnu se opěradla gauče, abych nespadla na zem. Druhou ruku si přitlačím na břicho a do očí mi bolestí stoupnou slzy.
"Kam, jsi v pohodě?" přiběhne vyděšená Sab a chytne mě za paži. Keaton stojící kousek ode mě celou scenérii jen překvapeně pozoruje.
"Jo jsem, chci si jen lehnout," pokusím se na ni usmát, ale dostanu ze sebe jen prapodivný škleb. S dalším krokem se mi už ale nadobro podlomí kolena a svezu se na Sab. Ta vyděšeně zaječí a já se náhle ocitám v Drewově náruči, který se bleskově převlíkl a nese mě někam dolů.
"Kam mě to neseš?" začnu se vzpouzet, ale další křeč mě dokonale odzbrojí. Drew mi ani neodpoví, jen pokyne Keatsovi, aby odemkl jeho stařičké auto a Keaton to stále ještě trochu nechápavě udělá.
"Dík brácho, jdi domů, já ji vezmu do nemocnice, bude v pohodě," plácne Drew Keatse do zad, když mě opatrně položí na zadní sedadlo a vyděšená Sab si sedne dopředu. Hádám, že je vyděšenější než já.
"Počkej, a co se tady vůbec děje?" zeptá se stále nechápavě Keaton, ale Drew už mu neodpoví, rychle zařadí rychlost a vyjede z parkoviště.
Na nic je přemlouvání a ujišťování, že už jsem v pořádku, že se můžeme vrátit domů, Drew se Sab jsou neoblomní. Zřejmě také kvůli tomu, že bolestná grimasa z mého obličeje nemizí, naopak se ještě víc prohlubuje.
"Tak, copak tady máme?" ozve se ve dveřích, a když se otočím, spatřím sympaticky vypadajícího, asi třicetiletého muže s bílým pláštěm a zářivým úsměvem, kterým mě obdaruje. Mě ale místo opětování úsměvu zachvátí panika. Chytnu Sab za ruku a prosebně ji stisknu.
"Sab, chlap ne! Prosím!" Do očí mi vhrknou slzy a Sab si skousne spodní ret.
"Neboj, zařídím to," usměje se na mě potom a vykročí k doktorovi, který si zatím prochází nějaké papíry a něco do nich zapisuje. Sab se k němu přitočí a začne něco rychle šeptat, takže jí nejde rozumět. Ne, že bych chtěla rozumět, jak mu vysvětluje, že jsem byla znásilněná, a tak nechci mít s žádnými muži nic společného. Mladí kluci mi ani tak nevadí, jsou milí. Třeba Alex dneska, zasním se na chvilku, a tak sebou trochu cuknu, když mě Sab vezme za ruku.
"Vyřízeno, pošle sem nějakou starší doktorku," usměje se na mě a já jí úsměv vděčně opětuji.
Za chvilku do ordinace skutečně přijde šedivějící doktorka, se stejně zářícím úsměvem, jako měl před tím ten doktor. Tady jsou úsměvy snad nakažlivé.
Doktorka na mě začne ihned konejšivě mluvit, takže celá prohlídka proběhne relativně příjemně, a proto téměř ani nepostřehnu, když na mém prozatím plochém bříšku rozprostře gel a soustředěně se zadívá na obrazovku. Na chvilku se mi zatají dech. Proč tak dlouho nic neříká?!
"Oh, tady to je. Miminko je v pořádku," usměje se na mě spokojeně a já si úlevně vydechnu. Díky bohu!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee