EmBee
Ještě dvacet minut... sledovala jsem znuděně hodiny na dveřmi, které se během mé šichty otevřely pouze dvakrát. Je to sice katastrofa, ale pro tento obchůdek s hudebními nástroji zde ve Sequimi obrovský úspěch.
Devatenáct... osmnáct... sedmnáct...
"Zdravím," vyrušil mě náhle něčí hlas z tranzu.
"Zdravím," odpověděla jsem mladýmu klukovi zmateně nazpět. Projížděl prsty po regálech a přitom měl takový přiblblý úsměv na tváři. Tak moc mi někoho připomínal, že jsem na něj celou tu dobu zírala a ani mi to nepřišlo nějak blbý. Teda až do chvíle, kdy zvedl zrak od všech těch věcí na mě. Nervózně jsem se podívala na zem a projela si prsty vlasy.
"Už sis na mě konečně vzpomněla?" Ozvalo
se přede mnou.
"Co?" Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho nádhernými oči. Neměla jsem však páru o čem mluví.
"Vzpomínáš na to jak si mě flákla lopatičkou do nosu? Nebo na náš tajný bunkr na kraji lesa," usmál se ze široka a mě konečně došlo, kdo to přede mnou stojí.
"Keatsi!" Užasle jsem na něj civěla. Tenhle kluk vyrostl jednoznačně do krásy a to jsem si předtím myslela, že už to víc nejde.
"Spence," napodoboval můj užaslý hlásek. A zase si ze mě děla srandu... blbeček jeden.
"Víš na co si vzpomínám ze všeho nejvíc?" Zeptala jsem se ho, ale na jeho odpověď jsem ani nečekala, "na to, jak jsem utíkala do bunkru, abych ti řekla skvělou novinu, a ty ses vůbec neukázal. Čekala jsem na tebe celý den, a když jsem to vzdala a vrátila se zpátky domů, tak jsem zjistila, že si pryč." Vychrlila jsem na něj vyčítavě.
"Jo počkat," vytáhla jsem kus papíru několikrát přeložený papírek, který mi poslal po mámě když odjel, "na," strčila jsem mu to do ruky a on na mě jen nevěřícně vykulil oči.
"Tys to ještě nečetla?" Zakroutila jsem hlavou. Nejednou už jsem chtěla, ale nikdy jsem neměla tu odvahu to otevřít. Bála jsem se, že se v něm se mnou chce rozloučit, a na to jsem zdaleka nebyla připravená ani po těch 5 letech, co ho nosím po kapsách.
"Tak ho otevři teď," vrátil mi ošoupaný papírek zpátky do ruky. Už jsem se ho chystala otevřít, kdy se objevil Dan, můj šéf, aby mě pustil domů.
Jak mi Keaton po cestě domů oznámil, konala se u nás bbq party. Naši rodiče byli odjakživa dobří kamarádi, takže se dalo čekat, že něco takovýho bude.
Bylo hezké si popovídat s Brooke, Briannou a Wesleyem, jeho sourozenci. Ale jedna věc mi furt okupovala velkou část mozku, ten papírek. Žmoulala jsem ho celý večer v ruce a čekala na tu správnou dobu, která se naskytla právě teď.
Stála jsem na kraji jezírka na kraji lesa, kam jsme se jako malí schovávali, a sledovala jsem odraz měsíce v něm.
"Otevři ho," ucítila jsem jeho dech na krku a můj tep několikanásobně zrychlil. Nikdy jsem nepochopila jak to ten kluk dělá. Teď nebo nikdy. Opatrně jsem rozevřela papír a těch pár slov naškrábaných na obyčejném papíře, ve mě vyvolal neskutečný pocit štěstí.
"Slibuji, že se pro tebe jednou vrátím.
P.S. Miluju tě
Keats ♥"
"Přijel jsem, abych ten slib dodržel Spence," položil své ruce na mé boky a otočil si mě k sobě, "ani nevíš, jak moc bylo těžký čekat až do teď. Těch pět let dokud jsem tě mohl znovu vidět." Položila jsem si hlavu na jeho hruď a ruce obtočila kolem jeho pasu. Tak moc mi chyběl. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Odlesk měsíce způsobil, že jsem se v nich ztrácela ještě víc než normálně.
Jeho rty se na chvíli setkali s mými. Nechtěla jsem, aby tento okamžik někdy skončil, ale vše krásné jednou končí. I když nejsem si jistá zda to byl konec či začátek.
"Pojedeš se mnou do světa Spencer Foster?"
Devatenáct... osmnáct... sedmnáct...
"Zdravím," vyrušil mě náhle něčí hlas z tranzu.
"Zdravím," odpověděla jsem mladýmu klukovi zmateně nazpět. Projížděl prsty po regálech a přitom měl takový přiblblý úsměv na tváři. Tak moc mi někoho připomínal, že jsem na něj celou tu dobu zírala a ani mi to nepřišlo nějak blbý. Teda až do chvíle, kdy zvedl zrak od všech těch věcí na mě. Nervózně jsem se podívala na zem a projela si prsty vlasy.
"Už sis na mě konečně vzpomněla?" Ozvalo
se přede mnou.
"Co?" Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho nádhernými oči. Neměla jsem však páru o čem mluví.
"Vzpomínáš na to jak si mě flákla lopatičkou do nosu? Nebo na náš tajný bunkr na kraji lesa," usmál se ze široka a mě konečně došlo, kdo to přede mnou stojí.
"Keatsi!" Užasle jsem na něj civěla. Tenhle kluk vyrostl jednoznačně do krásy a to jsem si předtím myslela, že už to víc nejde.
"Spence," napodoboval můj užaslý hlásek. A zase si ze mě děla srandu... blbeček jeden.
"Víš na co si vzpomínám ze všeho nejvíc?" Zeptala jsem se ho, ale na jeho odpověď jsem ani nečekala, "na to, jak jsem utíkala do bunkru, abych ti řekla skvělou novinu, a ty ses vůbec neukázal. Čekala jsem na tebe celý den, a když jsem to vzdala a vrátila se zpátky domů, tak jsem zjistila, že si pryč." Vychrlila jsem na něj vyčítavě.
"Jo počkat," vytáhla jsem kus papíru několikrát přeložený papírek, který mi poslal po mámě když odjel, "na," strčila jsem mu to do ruky a on na mě jen nevěřícně vykulil oči.
"Tys to ještě nečetla?" Zakroutila jsem hlavou. Nejednou už jsem chtěla, ale nikdy jsem neměla tu odvahu to otevřít. Bála jsem se, že se v něm se mnou chce rozloučit, a na to jsem zdaleka nebyla připravená ani po těch 5 letech, co ho nosím po kapsách.
"Tak ho otevři teď," vrátil mi ošoupaný papírek zpátky do ruky. Už jsem se ho chystala otevřít, kdy se objevil Dan, můj šéf, aby mě pustil domů.
Jak mi Keaton po cestě domů oznámil, konala se u nás bbq party. Naši rodiče byli odjakživa dobří kamarádi, takže se dalo čekat, že něco takovýho bude.
Bylo hezké si popovídat s Brooke, Briannou a Wesleyem, jeho sourozenci. Ale jedna věc mi furt okupovala velkou část mozku, ten papírek. Žmoulala jsem ho celý večer v ruce a čekala na tu správnou dobu, která se naskytla právě teď.
Stála jsem na kraji jezírka na kraji lesa, kam jsme se jako malí schovávali, a sledovala jsem odraz měsíce v něm.
"Otevři ho," ucítila jsem jeho dech na krku a můj tep několikanásobně zrychlil. Nikdy jsem nepochopila jak to ten kluk dělá. Teď nebo nikdy. Opatrně jsem rozevřela papír a těch pár slov naškrábaných na obyčejném papíře, ve mě vyvolal neskutečný pocit štěstí.
"Slibuji, že se pro tebe jednou vrátím.
P.S. Miluju tě
Keats ♥"
"Přijel jsem, abych ten slib dodržel Spence," položil své ruce na mé boky a otočil si mě k sobě, "ani nevíš, jak moc bylo těžký čekat až do teď. Těch pět let dokud jsem tě mohl znovu vidět." Položila jsem si hlavu na jeho hruď a ruce obtočila kolem jeho pasu. Tak moc mi chyběl. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Odlesk měsíce způsobil, že jsem se v nich ztrácela ještě víc než normálně.
Jeho rty se na chvíli setkali s mými. Nechtěla jsem, aby tento okamžik někdy skončil, ale vše krásné jednou končí. I když nejsem si jistá zda to byl konec či začátek.
"Pojedeš se mnou do světa Spencer Foster?"
Je to taková blbůstka, ale tak.... něco jsem napsala a to je dost velký úspěch :)
EmBee♥
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za tvůj komentář :) LoTé & EmBee