Life Full of Fear 18.díl - Konečně šťastná (part 2)

EmBee

"Nikdy," procedila jsem skrz zuby...
Sebrala jsem mu zbraň, kterou měl za páskem, a střelila všechny tři gorily, nejsem si jistá kam, ale všechny se svíjely v bolestech na zemi. Musím říct, že mám dobrou mušku. Místností se stále rozléhal křik, který ze sebe strachy bez sebe vydala Celeste, a dál se odrážel od stěn. Nemyslím si, že jsem v tu chvíli něco cítila. Možná jen jak mi v žílách koloval adrenalin, kterýho každým výstřelem přibývalo víc a víc.
Teď jsem stálá tváří tvář svému bratru Benjaminovi, kterému jsem mířila zbraní přímo do hlavy. Stála jsem tam a váhala, zda stisknout spoušť nebo ne. Bojovala jsem sama se sebou. Benjamine mi dělal z života
doslova peklo na zemi, ale byl to můj bratr. I když to byl ten nejhorší člověk, furt to byl můj bratr.
Stála jsem tam a dívala se mu přímo do očí. Byly jiné. Byly plné bolesti a lásky zároveň, prostě byly lidské.
"Jasmine, ty můj malý andílku," zašeptal téměř neslyšně. Já jsem ho však slyšela velmi dobře. Místo toho, abych změkla, jako vždy, když mi takto řekl. Sevřela jsem zbraň ještě více odhodlaněji. Došlo mi, že si se mnou chce opět jen hrát, jako to dělal celou dobu.
"Jas," uslyšela jsem za sebou Keatse. Hlas měl slabý, a plný bolesti. Trpěl, moc trpěl. A to vše jenom kvůli Benjaminovi. Pomalu jsem stiskla spoušť a ucítila tu neskutečnou sílu, která vyslala kulku přímo do Benjaminovi hlavy. Nebyla to však jediná střela, která letěla místností. Z Ianovy zbraně vyletěla kulka, která mířila přímo na Keatse. V tom neskutečném zmatku mě napadlo jen vlítnout do střely.
Ucítila jsem ji. Konečně. Cítila jsem jak se mi kulka zavrtávala hlouběji a hlouběji do masa a zastavila se až o nějakou kost. Bylo to jako, když se necháváte očkovat. Prvně jste z toho vyděšení, ale poté zjistíte, že je to vlastně úplně fajn.
Uslyšela jsem ještě pár dalších střel, ale nejsem si jistá, kam mířily. Avšak po tom tichu, které nastalo mi to bylo jasný. Všichni jsou mrtví... až na Keatse.
"Jasmine, prosím vydrž se mnou," položil si Keats mou hlavu do klína a položil svou ruku na ránu.
"Keatsi," vydala jsem ze sebe ztěžka. Wow můj hlas zněl jinak, skoro nijak.
"Jas, prosím neopouštěj mě," vzlykal a tiskl si mě k hrudi.
"Keatsi, neplakej prosím," ucítila jsem krev v puse, která mi bránila v řeči.
"Takhle to mělo být, konečně je konec... konečně jsem šťastná," vykašlala jsem ze sebe krev, ale další ji opět rychle nahradila. Opravdu jsem byla šťastná, sice jsem měla v hlavě neskutečný guláš, a vůbec jsem nechápala, proč mi to Ian udělal nebo proč se to vůbec dělo, ale cítila jsem, že je to správné. Tak to má být.
"Usměj se prosím," pousmála jsem se na něj a on mi úsměv slabě oplatil.
"Miluju tě," šeptla jsem ještě z posledních sil a zavítala do věčného spánku...

#KONEC 

Je to divný:D ale už jsem to nechtěla dál rozpitvávat, protože už jsem se do toho sama zamotávala a nevěděla jsem, jak se z toho vymotat:D neboli logika #LEVEL9999999

EmBee♥