"Ryba! Já chytila rybu!" zaječím, když ucítím, jak se prut v mých rukou začne cukat a táta ke mně rychle přiběhne, aby mi pomohl rybu vytáhnout, aniž by jí nějak ublížil.
"Jsem na tebe moc pyšnej," políbí mě pak na čelo a krátce mě k sobě přitiskne. Cítím jeho vůni kolínské smísenou s vůní inkoustu novin, které každé ráno čte a podívám se mu do očí.
"Mám tě ráda, tati," řeknu mu a on se na mě usměje.
"Já tebe taky, Annie."
Křik dětí pobíhajících okolo jezírka, u kterého jsme kdysi s tátou rybařili, mě vytrhne ze vzpomínek a já si povzdechnu. Ten den jsem ho viděla naposledy.
Druhý den brzy ráno odešel do práce a už se nevrátil. Policie ho po pěti letech neúspěšného pátrání prohlásila za mrtvého, ale já stejně pořád věřím, že táta někde žije. Nikdy by od nás dobrovolně neodešel, a kdyby byl mrtvý, dřív nebo později by se jeho tělo našlo.
Ne, ani po patnácti letech odmítám uvěřit tomu, že by byl můj táta mrtvý. Nebo dokonce že by žil jen o několik kilometrů dál ode mě, jen s jinou rodinou. To by pro mě bylo snad ještě horší, než smířit se s faktem, že tatínek už není mezi živými.
A proto jsem vlastně teď tady. Dvacetiletá studentka kriminalistiky, která si tohle povolání vybrala v okamžiku, kdy jí v pěti letech řekli, že je její táta nezvěstný.
Jako studentka této fakulty mám přístup k uzavřeným případům, což spis mého táty už patnáct let je. Z něho jsem se dozvěděla, že táta před patnácti lety do své práce ani nedošel. Naposled byl viděn v okolí našeho jezírka. Den před tím jsem tady ztratila růžovou sponku do vlasů a táta mi ji chtěl najít a donést zpátky, abych kvůli ní neuronila ani slzičku.
Rozejdu se po břehu jezírka a po chvilce dorazím k malému lesíku, kde jsem jako malá také moc ráda běhala. Myslím, že jsem tu byla i ten osudný den. Od té doby jsem k jezírku nikdy nešla. Pohled na něj ve mně vyvolával záchvaty pláče.
I teď, když se procházím mezi stromy, které od mé poslední návštěvy značně povyrostly, se mi po tvářích koulí slzy jako hrachy.
Okolí jezírka bylo podle spisu pečlivě prohledáno, ale není zaznamenáno, že by byla nalezena jediná stopa. Ovšem poznámka pod čarou, kde je napsáno, že celých 24 hodin poté, co táta zmizel, pršelo, vezme naději každému detektivovi. Déšť smazal všechny stopy, co tu nejspíš byly. Kriminalisté ani hledací psi neměli šanci.
Povzdechnu si a obejdu strom, za kterým se nachází prudký sráz, na jehož konci je betonový otvor. Táta mi vždycky říkal, ať tudy chodím opatrně, kdyby mi to uklouzlo a spadla bych do hlubokého otvoru zapuštěného do země, který snad kdysi sloužil jako studna, nikdo by mě také nemusel najít.
Najednou mi hlavou blikne nápad, který vzápětí zavrhnu. Už jsem od jezírka příliš daleko, táta by kvůli jedné sponce nezašel až sem, pomyslím si při pohledu na otvor a zavrtím hlavou.
Utřu si slzy a otočím se k odchodu, protože kromě červených očí jsem zde nic nezískala. Najednou mi to ale na mokrém listí podjede a já se řítím po stráni dolů. Nemá cenu volat o pomoc, tady by mě stejně nikdo neslyšel, a tak jediné, co mi proběhne hlavou je prosba, abych nespadla do betonové díry, ke které se velkou rychlostí blížím.
Najednou ucítím náraz do zad a chvilku nemůžu dýchat. Ale ležím na povrchu, nespadla jsem dolů, uvědomím si a mimoděk se usměju. Pak si uvědomím, že teď zrovna není pravá chvíle pro úsměvy, a postavím se na nohy. Z hrůzou si uvědomím, že kdybych spadla jen o pár centimetrů dál, zcela jistě bych se do studny zřítila.
Otřesu se hrůzou a pak vykročím směrem k jezírku a domů. Dnes už mi to dobrodružství stačilo. Když chci ale udělat krok, v levém kotníku mi bolestivě lupne a já se zhroutím na kolena.
"Au," zaskučím a chci se z obou stran opřít o zem, aby se mi na druhý pokus podařilo dostat z tohohle prokletého lesíku pryč. Neuvědomím si ale, že vedle mě pevná zem není a proto levou rukou hrábnu do prázdna, což naruší mou rovnováhu.
Všechno se najednou začne dít jako ve zpomaleném filmu. S hrůzou si uvědomím, že moje zakymácení povede ke spadnutí do studny a skutečně se svět kolem mě najednou ponoří do tmy.
Až prudký náraz a neuvěřitelná bolest v celém těle mě probere z apatie a já otevřu oči. Je tu tma, vlhko a cítím tu pach zatuchliny. Pokusím se postavit se, abych zjistila, jestli se odsud můžu nějak dostat, ale ani se mi to nepovede. Najednou si uvědomím silnou bolest v lýtku a s vynaložením všech sil se mi povede odhrnout kousek nohavice.
"Kurva!" vykřiknu, když uvidím trčící kost z mé pravé holeně a tekoucí krev všude kolem. Umřu tu, uvědomím si a dám se do pláče.
Nemá ani cenu si sundávat šálu, abych si mohla nohu zaškrtit, stejně se odsud nikdy nedostanu.
Nakonec vytáhnu alespoň mobil, abych se mohla podívat na místo, které se nejspíš stane mým hrobem. Svítícím aparátem namířím nejdříve nahoru abych zjistila, jak hluboko jsem. Je to minimálně patnáct metrů, můžu být ráda, že jsem alespoň sem dopadla živá. I když...
Pak si posvítím na malý okrouhlý plácek, do něhož jsem se zřítila, a když světlo dopadne na hromadu téměř rozložených hadrů, ztuhnu. To ne.
"Tati," zasípám téměř neslyšně, protože se moje tělo začne otřásat v nekontrolovatelných vzlycích a doplazím se ke kostře, která snad kdysi patřila mému tátovi. Tělo se aktivně rozkládá prvních deset let, pak už většinou zbudou jen kosti a vlasy. Blikne mi nevím proč hlavou poznámka z kriminalistické antropologie, kterou jsem si vzala jako volitelný předmět a pohladím kostnatou ruku mého táty, jako kdyby to stále byl on. Zarazí mě ale předmět, který v ruce drží, a když si na místo posvítím mobilem, rozpoznám moji růžovou sponku do vlasů.
"Pane bože," rozbrečím se ještě víc a pevně sponku stisknu. Cítím, že už nemám moc času, než mi z lýtka unikne natolik krve, abych ztratila vědomí, a tak rychle popadnu malý kámen a začnu do betonové stěny bývalé studny škrabat nápis.
Drew Chadwick, 1974-1999
Anne Chadwick, 1994-2014
"Aspoň něco po nás zůstane," zamumlám pak, zcela smířená se svou smrtí, a lehnu si na zem vedle svého milovaného táty. Pak si uvědomím, že jsem vlastně objasnila jeho případ. První a poslední v mém životě, usměji se smutně a poslední věc, kterou vnímám před tím, než ztratím vědomí, je silný déšť, dopadající mi na tělo skrz otvor, kterým jsem sem spadla. Déšť zahladí všechny potencionální stopy...
Fů, původně jsem tam chtěla udělat jakousi časovou smyčku a na konci happy end, ale nakonec jsem se rozhodla pro super depressing end, tak snad se líbí :) Budu ráda za každou odezvu, ačkoli to nebyla ffka v pravém slova smyslu, ale na to jste ode mě snad už zvyklý :D
Peace and Love,
LoTé
je to super:))
OdpovědětVymazatDíky :))
Vymazat