Probudí mě Isaacovo škrabošení se v postýlce, a když rozlepím oči, zjistím, že se na mě batole dívá s doširoka roztaženým bezzubým úsměvem.
"Čau dítě," zašeptám a Isaacův úsměv se rozšíří ještě víc. Pak zalomcuje šprušlemi od postýlky a výskne si.
"Ty na mě budeš takhle výskat jo?" vykulím na něj oči se smíchem a on se rozesměje. Laura ve vedlejší postýlce se zavrtí, a tak rychle vstanu a vezmu malého Isaaca do náruče.
"Nemůžeš tu tak vejskat miláčku, všechny vzbudíš," dám mu pusu do vlasů a přitisknu ho k sobě.
"Papů," řekne mi Isaac a poslintá mi celé ramínko tílka.
"Chceš papat? Tak najdeme papání," pohladím ho po hlavičce a zavřu dveře od naší malé ložnice. Nechci nikoho z nich budit, včera si toho zažili víc než dost.
"Tak se mrkneme do kuchyně, co říkáš?" zeptám se ho a on radostně zaplácá ručičkama. Vážně musí mít hlad, chudáček.
"Héle kuchyň!" zaraduju se, když se nám hledanou místnost podaří najít na první pokus a zamířím ke skříňkám rozestavěných po obvodu místnosti načež si přidřepnu k první z nich.
"Aaaaaa!" zaječím a vyskočím i s Isaacem na nejbližší vyvýšenou plochu, což je kymácející se stůl. Isaac se leknutím rozbrečí a já mám co dělat, abych se na rozklepaném stolu udržela.
"Co je, jsi v pořádku?!" vběhne do kuchyně najednou Will s nabitou zbraní a rozhlíží se obezřetně kolem sebe. Když ale žádného mrtváka nezaznamená, nechápavě se na mě podívá.
"Proč jsi tak ječela?" zeptá se mě nechápavě a zatímco prohledává všechny skříňky, strká si pistoli zpátky za pas, tam, kam patří.
"Tam... tam byla myš..." odpovím mu váhavě, protože si uvědomuju, jaká to byla malichernost, ačkoli se stále klepu strachy a z očí se mi kutálí slzy jako hrachy.
"Myš?!" spadne Willovi brada a já čekám, že mě každou chvílí seřve jako malou holku, za to, že jsem ho vzbudila kvůli takový blbosti. Jemu se ale místo toho objeví slzy v očích stejně jako mně. Ok, tak teď to nechápu.
"Ségra..." povzdechne si Will a natáhne ruce, aby mi pomohl slézt ze stolu i s Isaacem a pak mě k sobě přitiskne.
"Pamatuješ, jak jsem tě jakou malou pořád strašil, že jsem ti nosil mrtvý myši, nebo třeba i plyšáky? A ty jsi vždycky vylítla jako čertík z krabičky a utíkala ses schovat k tátovi? Bylas vždycky jeho miláček..." šeptá mi do vlasů a já se pousměju.
"Ty zase mámin," poškádlím ho a Will mě od sebe odtáhne.
"To byly časy, co?" usměje se smutně a já se stejným výrazem kývnu. Dětství každého člověka je skvělé, protože je dítě. A naše bylo o to lepší, protože jsme měli tak úžasné rodiče a navíc jeden druhého.
"Byli jsme super dvojka co?" nakrčím nosík a Will se zasměje.
"Jop, to byli. Legendární," usměje se ještě jednou pro sebe a natáhne se do vrchní poličky, ze které vytáhne přesnídávku pro Isaaca. Pak se bez dalšího slova otočí a odejde z kuchyně, jako by se nic nestalo. Jako by se mnou po šesti měsících konečně nezačal mluvit.
Další díly:
Nový život, 24.díl - 18.11.
Konec Světa, 24.díl - 20.11.
skvělé :))
OdpovědětVymazatDíky :) LoTé
Vymazat