Frajer z deštnýho pralesa, 2.díl

LoTé

Jakmile vstoupím do letadla, najdu svoje místo a spokojeně se usměju. Je hned u okýnka takže budu mít po celou dobu letu skvělý výhled. 
"Bezva, že sedím vedle tebe kočko," ozve se vedle mě a já strnu. Ať to není ten idiot, vyšlu rychlou prosbičku nahoru, která ale není vyslyšena. 
"Aspoň pokecáme," kření se na mě zcela vážně a dokonce se mě pokusí plácnout po stehně. 
"Pořád netykavka?" pokračuje ve svém monologu a chce mě jako provokaci vzít dokonce kolem ramen což mě konečně vyburcuje k nějaké akci. 
Chytím mu zápěstí a zkroutím ho do bolestivé
pozice. Potom na něj vztekle pohlédnu. 
"Jestli se na mě odvážíš sáhnout, nebo na mě jen promluvit, začnu ječet a ztropím takovou scénu, že tě z Peru bez mrknutí oka odešlou zpátky do Států. Je ti to jasný?" koukám na něj hrozivě a jeho samolibý úšklebek na chvilku ztratí svoji sílu. Vzápětí se mi ale kluk vykroutí a úsměv se mu opět rozlije po nepříliš pečlivě oholené tváři. 
"Na to nemáš povahu kočičko," mrkne na mě, ale ruce položí poslušně do klína a nevypadá, že by nimi po mně chtěl v nejbližší době šmátrat. Ještě jednou ho sjedu nazlobeným pohledem a otočím se k oknu. Ten frajer mě prokoukl a to mě štve. Nechápu, jak ví, že jsem v životě nedokázala zařvat ani na našeho Teddyho. Možná proto se na mě lepí podivná individua, které mé slabé povahy jenom využívají. Něco jako tenhle pitomec, který si momentálně mlátí do stehen v rytmu nějaké písničky co mu hraje v sluchátkách a škodolibě se usměje, když si všimne mého nasupeného výrazu, což mě vytočí ještě víc. Protočím oči a zahledím se z okna. Tenhle let bude dlouhej...

"Nevzali jsme to trochu z blbýho konce kočko?" drbne do mě po pár minutách ten frajer a já zatnu ruce v pěst. 
"Neříkala jsem ti ohledně toho mluvení něco?" otočím se na něj vztekle ale je ve mně malá dušička jelikož vím, co bude následovat. 
"Tak začni ječet," pokyne mi blahosklonně a já zrudnu, čímž ho zřejmě ještě víc potěším jelikož se spokojeně ušklíbne. Otočím se zpátky k okýnku, ale neuběhne ani minuta a už mám zase jeho loket pod žebry. 
"Jsem Drew," podává mi smířlivě ruku, když se znovu otočím a já mám chuť mu ji zase zkroutit až by řval bolestí. Až teď si všimnu jeho velkých svalů na rukách i rýsujících se pod upnutým tílkem. Před tím jsem to dokázala jen proto, že mě zkrátka nechal. Fakt, že tohohle namyšlenýho frajírka nedokážu zlikvidovat ani fyzicky, natož pak psychicky, mě vytočí natolik, že vzteky opět zrudnu a vztekle se zvednu abych mohla odkráčet na záchod. Při čemž pochopitelně zakopnu o jeho chytře nastavenou nohu a skácím se mu přímo do náruče.
"Já věděl, že budeš nakonec docela přítulná," zasměje se spokojeně a přitáhne mě k sobě na klín. 
"Pusť mě!" zavrčím a nutkání na záchod mě dočista přejde. Jediné o co se snažím, je dostat se zpátky do svého sedadla. 
"Až mi řekneš svoje jméno. No tak kočko, to ti mám do smrti říkat netykavko?" mrkne na mě a já ho uhodím pěstí do hrudi i když vím, že tím způsobím bolest akorát tak sobě. 
"Až z tohohle letadla vystoupíme, už nikdy se neuvidíme znovu. Ale garantuju ti, že jestli mě nepustíš, tohle tvoje smrt bude," zasyčím zřejmě natolik vážně, že mě opravdu pustí a sedí na svém místě tiše jako myška. Ach klide sladký klide!

Wow, vůbec si nepamatuju, že by mě třeba Smolařka ze začátku bavila tolik jako tohle. Doufám, že mě to nadšení z týhle ffky nepustí a že z toho jde vážně vidět, že mě to neskutečně baví :) Lajky a komenty potěší :)

Peace and Love,

LoTé