Need You (28)

EmBee

"Annie, zlato." seděla u mé postele máma a hřbetem ruky mě hladila po tváři. Cítila jsem jako by mě tím pomalu osvobozovala od té příšerné horečky.

"Mami." dostala jsem ze sebe po chvíli. Chvíli se na mě jen tak usmívala, ale poznala jsem, že ji něco trápí.
"Annie?..." odmlčela se. Začalo mi docházet, že to co mi teď řekne se mi moc líbit nebude. Ale nechala jsem ji.
"...musíš na mě zapomenout. A vrátit se do Californie. Wesleymu na tobě vážně záleží a…"
"Ne!" vyjekla jsem a chtěla jsem ji obejmout, ale nedokázala jsem se asi posadit, jak jsem
byla slabá.
"To co po mě chceš je ta největší blbost! V žádným případě to neudělám POTŘEBUJU TĚ! A Wesley si zaslouží někoho mnohem lepšího než jsem já." zlomil se mi hlas, při pomyšlení na Wesleyho.
"Nedovolím, aby ses kvůli mně trápila ještě víc. Zapomeň na mě, prosím." rozvzlykala se a pěstmi svírala prostěradlo.
"Vážně mami? Chceš abych zapomněla na člověka, díky kterému jsem vůbec na světě. Na člověka, který mě vychovával?" vztekala jsem se. Dokonce přes závoj slz jsem viděla, jak se trápí. Ale já se trápila taky. Nechtěla jsem na ni zapomenout. Jen díky tomu všemu, jsem viděla mámu, i když je… vlastně není.

"Neříkám, abys na mě zapomněla úplně. Jistě, že nechci, aby si na mě úplně zapomněla. Jen… víš, musíš se smířit s tím, že… že jsem mrtvá. Dokážeš to?" zírala jsem na ni a přitom mi z očí neustále tekly slzy. Nakonec jsem přece jen přikývla. Mámě se vykouzlil široký úsměv na tváři. Ulevilo se ji. Políbila mě na čelo a najednou se mi rozplynula před očima. Tupě jsem zírala do stropu a nechala ze sebe vyprchat všechny ty pocity ve formě slz.

Když jsem se probudila, seděla nade mnou Beth. Starostlivě se na mě koukala. Cítila jsem se o hodně líp. Tak jsem se rozhodla, že si do ní rýpnu.

"Tak ty sis našla nějakýho frajera a ani ses neobtěžovala mi napsat?" udělala jsem uraženou a kývla směrem k nočnímu stolku, kde měla naši společnou fotku a ještě fotku s nějakým klučinou.
"No ty máš co říkat, buřte!" ďoubla do mě a hodila sebou na postel.
"Co kecáš?! Já ti o něm napsala. Hned ten den, kdy jsme se poprvé potkali. A ty si ani neodpověděla." vzpomněla jsem si na svý první dny v Californii, na to jak jsem neměla nikoho, kdo by mě rozesmál.

"Nechalas mě tu, aniž bys řekla, že mizíš." vyčítavě se na mě koukla. Bylo však jasný, že jí to dlouho nevydrží.

"No vždyť jo. Ale teď zpátky k tomu frajerovi. Chci vědět všechno!" šťouchla jsem ji, až málem slítla z postele.

Tak po dlouhé době zase já no:D holt je to se mnou těžký:D